Článek
Přesně hodina a přede mnou 60 otázek z psychologie, logiky, analytického a verbálního myšlení. Nacházím se ve stavu někde mezi infarktem a panickou atakou. Mám dojem, že ubíhající ručička odpočítává minuty, než to se mnou definitivně sekne.
Krize středního věku
Hryžu fixu, od které se mi černí prsty i pusa. Proč jsem si já vůbec dávala přihlášku na vysokou školu, ještě ke všemu na obor, kam se statisticky nedá dostat. To jsem si rovnou mohla vsadit Sportku. Krize středního věku? Kdybych byla chlap, koupím si motorku a balíček zkompletuji nějakou mladší verzí manželky, která mě přestala bavit asi tak před patnácti lety. Jako ženě mi zbývá barvení putovních kamínků, háčkování krajkových deček a kafíčko s kámoškami. Kámošky žádné nemám, na pletení nemám trpělivost, takže jsem si dala ve 45 letech přihlášku na psychologii.
Pročítám si propozice na přijímačky, 64 tematických okruhů a k tomu test studijních předpokladů. A teď přichází zlatý hřeb, bude tam i matematika. Jsem vyřízená. S matematikou jsem skončila v momentě, kdy do toho začali plést písmenka, takže někdy ve čtvrté třídě základky. Kromě toho tedy ještě logika. Část mozku, která zpracovává logické operace mi asi chybí. Nejen, že nevím, jak úlohy vyřešit, vůbec nerozumím zadání. Učím se alespoň zbývající okruhy, což je podle doporučené literatury asi padesát knih a přečíst je, by trvalo zhruba tři roky. Já na to mám šest měsíců.
Víte, co je nejhorší kromě front na poště a schůzí SVJ? Když musíte čelit mladší verzi svého já. Ve dvaceti jsem se na zkoušky učila maximálně týden, a ještě jsem šla třikrát na mejdan. Teď? Opakuji si představitele psychoanalýzy a behaviorismu už po desáté a můj mozek se tváří jako by prodělal nějakou vážnou nehodu. Druhý den si sice pamatuji nákupní seznam, ale z učení nic. Bifluji se doma, v autě, když je červená, na záchodě, na výletě, na panoramata se můžu vykašlat. Ty mi k Freudovi nic nepoví. V noci mě budí vlastní hlas, který ze snu odříkává „filozofická východiska vývojové psychologie.“ Přes den pak bezostyšně recituju Jungovy teorie všem, co se vyskytují v okruhu tří metrů. Po pár týdnech už všichni známí raději předstírají akutní hluchotu a dcera se i s kočkami schovává pod postel, kde jim tiše vypráví o kognitivní psychologii. Myslím, že jsem ji přivodila nějakou diagnózu. Posledním věrným posluchačem je zeď, před kterou statečně recituji své znalosti nabité v potu a krvi.
Býk mínus Štír, lomeno Pannou
Pokud si chcete najít spolehlivý návod, jak vyhořet, ráda poskytnu osvědčený recept: pracujte na plný úvazek, starejte se o dítě a k tomu si ještě střihněte přijímačky vysokou školu. Nejlépe takovou, kde berou jednoho z dvaceti uchazečů, aby to mělo grády.
Pak přijde den D. Otočím test, snažím se ignorovat hodiny, které odpočítávají konec civilizace a křížkuji odpovědi. „Zbývá vám sedm minut do konce.“ Jasně, to vidím, rozhodně to nepomáhá, ještě by mohli pustit třeba sirénu. Chybí mi ještě celá logicko-analytická část. Zlomky, místo čísel znaky zvěrokruhu. Znamení Býka mínus Štír, to celé lomeno Pannou. Cože, zřejmě mám halucinace? Jedu bingo a zaškrtávám odpovědi podle konstelace hvězd, toho, jak se mi klepe ruka a rosného bodu. „Konec, odložte písemné potřeby.“ Zavírám test s pocitem, že jsem právě odevzdala žádost o azyl na jiné planetě. Otáčím se k ostatním a šeptám: „Co to mělo být? Stihli jste to?“ Vrtí hlavou, že ne.
Postupuji do druhého kola. Zřejmě mi moje bingo podle rosného bodu a klepající ruky vyšlo lépe, než jsem doufala. U ústních už mě asi nezachrání ani kdyby se celý vesmír smrskl do bodu singularity. Znovu sedám na vlak a o pár hodin vcházím na akademickou půdu. Chce se mi zvracet, čůrat i omdlít zároveň. „Magistra Tůmová.“ Otvírají se dveře a já si říkám: proč jsem si radši nekoupila ty pletací jehlice.
Kolegyně, vyjadřujte se lépe
Losování dvou otázek. Mezilidské vztahy a demence. Výborně, moje životní specializace. Bohužel, během vteřiny zapomínám, co jsem si to vlastně vytáhla a komise mi musí vylosované otázky připomenout. Tomu se říká velkolepý nástup. Jsou na mě čtyři a evidentně tu hrajeme hru na zlého a hodného policajta. Tři přísedící postranně v pohodlných křesílkách se tváří vcelku mírumilovně, na stupínku o notný kus výš na mě přísně shlíží předseda komise. To je ten zlý, soukromě mu přezdívám Lord Voldemort.
Úvodní představení. „Chtěla bych si po dokončení školy ještě udělat výcvik v analytické terapii,“ deklamuji cílevědomé, aniž bych skutečně věděla, jaký cíl v životě sleduji. Jeden z komise se na mě s údivem podívá. „Vím, výcvik trvá osm let, tak abych to vůbec do důchodu stihla, že jo, proto bych ty přijímačky potřebovala udělat hned napoprvé,“ otvírám okno do své upřímné duše. Reálně pak hrozí, že se stanu terapeutem v notně pokročilém věku a budu klientů se budu ptát, co tam vlastně dělám a proč všichni sedíme na nádraží.
Odpovídám před komisí na první otázku: mezilidské vztahy. Moje lidová psychologie a pravda, že „komunikace je základ“, tady evidentně nestačí. „Kolegyně, chceme nějaké teorie, klasické i novodobější a jejich představitele,“ Voldemort ze mě není moc nadšený. Něco doluji z paměti, ale brzy končím. „Tak vám napovím, co třeba psychosexuální teorie?“ Skvělá nápověda, akorát nevím, co s ní. Buší mi srdce a po zádech stéká pot. Buď se tu rozbrečím nebo použiji svůj klasický obranný mechanismus a udělám si z toho srandu. „Vidím, že mi láska a vztahy nasekaly nejen v životě, ale i tady,“ konstatuji lakonicky a přecházím k demencím, k těm mám blíž. V mé rodině se to diagnózami jen hemží. Alzheimer, Parkinson, vaskulární demence, dál odříkávám, co mi naskočí. „Kolegyně, prosím vás o preciznější formulace a správné názvosloví,“ přeruší mě Voldemort. Já jsem ráda, že dávám dohromady vůbec větu jednoduchou. Vyveďte mě už někdo!
Venku se proberu z mrákot a trochu si pobrečím. Proč si ve 45 letech dobrovolně ordinuju takovou torturu? Už nikdy! Slibuju si, že najdu kamarádku, se kterou budu jíst dortíky po cukrárnách a šourám se na vlak.
Rozklikávám výsledky přijímaček. Přijata. Okamžitě nastupuje imposter syndrom. Mají chybu v systému. Nebo špatně spočítali body. Ale ne, opravdu to tak je. Asi si komise řekla: je sice blbá, ale aspoň s ní bude sranda. Místo háčkování mě teď čekají Freudovy teorie a uvidíme, jestli nakonec budu psycholog, nebo vyhořelý klient v čekárně hned vedle.
