Článek
Nejlevnější jídlo je pizza na naše za pět set korun. Zoufale si prohlížím venkovní jídelní lístek, a s povzdechem mířím ke stánku s thajským fastfoodem. Nevadí, lososa a kuličky si dám doma v Ikei. Hlavně, ať se mě pak v Česku nikdo neptá, jaké mají Norové typické jídlo, srkám polévku Tom Ka Gai a naproti mně usedá se svou porcí postarší Nor. Jak jsem poznala, že je místní? U mladší generace těžko říct, ale ty starší, muži i ženy, vypadají podobně. Všichni jsou štíhlí, vysocí, vrásčití, opálení a nosí se zpříma. Za mlčení si každý sníme svoje. Odchází a s ledovou elegancí pronese: „Děkuji za společnost,“ kterou jsem mu poskytla zíráním do své misky. Na vodítku má psa, který vypadá jako poskládaný z náhradních dílů, ale evidentně ty dva mají silné pouto.
Tropy za polárním kruhem
Jsem v Kabelvågu na Lofotech, v epicentru „instagramového“ Norska, kde každý turista mává mobilem z trajektu, fotí fjord a tváří se, že objevil poslední kout divočiny, kam lidská noha nevstoupila. Overturismus opravdu sem dorazil, a já, génius s krosnou plahočící se autobusy, jsem součástí toho cirkusu.
Malebný kostel v Kabelvagu, původně rybářské vesnici
Hlavně se vyhnout letním vedrům v jižní a střední Evropě, to byl můj plán. Potíž je v tom, že se tu teploty šplhají ke 30 stupňům. Plán nevyšel. Balila jsem úsporně, protože si všechno táhnu na zádech a nenapadlo mě si vzít za polární kruh šortky, šatičky ani tílko. Mám jedno triko s krátkým rukávem, kde se vyjímá cedulka „icebreaker“, a to v tuhle chvíli není vůbec vtipné.
Nezbývá, než dojet autobusem (ano, opět) do vedlejšího města Svolvaer. Tři zastávky za sto padesát korun, moje autobusové turné po Norsku mě zatím vyšlo jako letenka na Kanáry, a začínám litovat, že jsem si to auto za šedesát táců nepůjčila.
Ve městě: davy lidí, turisti, norští důchodci na kávě, kteří se usmívají, protože mají důchod, za který si mohou koupit celé Lofoty. Hoví si v luxusních hotelech, pozorují hory a fjordy, pijí kávu, smějí se a vypadají šťastně. V decentním oblečení bez zaváhání skenují QR kódy, nabíjejí si své elektromobily a platí mobilem. Zatímco já si hledám stín pod jediným stromem na náměstí, oni si užívají život jako z reklamy na penzijní fondy. Přeji jim to. Kdo má dobrou karmu, stane se norským důchodcem. Kdo se reinkarnoval špatně, bude českým důchodcem…za dvacet let.
Proplétám se mezi kolonami aut, rodinkami, baťůžkáři a děkuji si v duchu za to, že jsem ubytovaná v Kabelvagu, původně rybářské vesnici, která je o poznání klidnější. Tam mi nikdo nevypíchne oko selfie tyčkou.
První obchodní centrum, druhé, třetí, nikde neprodávají tílka. Chápu, že to není zboží, které jde v místní zeměpisné šířce na odbyt. Ale zase tu mají hodně péřovek. V koutku jedno tílko, úplně jiná velikost, je mi to jedno, kupuji a blaženě na sebe oblékám. Je vedro a nedá se nikam jít, jedu na pláž. Spíš plážička, jediná v okolí, o to hezčí. Zářivě světlý písek, tyrkysové moře, ve kterém… skoro nikdo není? Lezu do vody. Aha, osm stupňů, zmátlo mě to horko. Vstup je pozvolný, po několika desítkách metrů mi je voda stále po kolena, jdu dál. Mrznou mi nohy, mrzne mi břicho, nořím se po ramena, zastavilo se mi srdce. Jak se s hypotermií a umrzlými končetinami dostanu zpět těch sto padesát metrů na břeh? Zvláštní, v momentě, kdy se z inteligentního člověka stane turista, tak jeho inteligenční kvocient náhle dramaticky klesne.
Tropické počasí za polárním kruhem. Na pláži se srocují turisté, ve vodě už jich je méně
Konečně mám společnost. Krkavce
Večer potkávám „známého se psem“ z předchozího dne. Tentokrát už prohodíme pár slov. Typická konverzace odkud jsem. Z Prahy.
„Tam jsem byl, hezké město, ale moc lidí. Turismus to zabil.“
Přitakávám.
„Máme stejný problém, tady to poslední tři roky začíná být šílený. Všude lidi. A přitom je nepotřebujeme, jsme dost bohatá země,“ stěžuje si.
Nevím, co mám říct a snažím se tvářit co nejméně turisticky a více norsky. Alespoň mu chválím psa, který na slunci hyperventiluje. Snažím se odvést téma jinam „Asi se vám ugriluje pes“ ukazuji na dýchavičný smeták. A to bylo naposledy, kdy jsem s někým v Norsku mluvila.
Další den. Šplhám se na vrchol hory Tjeldbergtind. Cestou likvidují moje krevní zásoby hejna komárů. Hlavně, že mám repelent na pokoji, tam je mu totiž nejlíp. Na vrcholu krmím krkavce. On je můj jediný společník, já jeho zásobárna semínek. Povídám si s ním. Přemýšlím, jestli to už není hraniční diagnóza. Blažená samota se občas mění v pohled do propasti, která na mě mrká zpátky. Ještě fotku na památku. Samospoušť je pro kumštýře, a to já nejsem. Na prvních osmdesáti fotkách je jen má hlava, na dalších sto padesáti je zaostřený kámen a moje rozostřené nohy.
Při sólo cestování se člověk vždycky s někým seznámí, třeba s krkavcem
Cesta dolů je o život. Tak proto jsem nikoho nepotkala. Úzká pěšinka, směs bahna a písku, která se strmě láme po hřebeni. Kdyby mi to ujelo, letím a krkavec má další svačinku, tentokrát o poznání větší. Beru to po zadku. Upřímně, takhle na Lofotech i Vesterálech vypadá většina cest. Nepředstavujte si dálnici jako u nás, co vede na Sněžku. Některé cesty vedou bažinou, jindy se balancuje na hraně kopců.
Tuleni a další splněný sen
V Kabelvågu mají záchrannou stanici pro tuleně, a já jsem v sedmém nebi. Žádné akvárium, kde tuleni a velryby slouží jako zábava pro turisty, kteří potřebují konzumovat zážitky, jinak by se utopili ve své vnitřní prázdnotě. Tuleni, to je extraliga roztomilosti. Jestli jste muž alfa nebo sigma nebo jak se tomu dnes říká, tak přeskočte tuhle část.
Dojímám se a pištím, když tuleni plácají ploutvemi o vodu a žebrají o další rybu. Dělají smutné oči, oni je mají nějak pořád smutně lesklé, ale teď víc. Lezou na břeh a za zvuků „voof, voof“ (tohle mi poradila umělá inteligence, kdyby někdo věděl, jak foneticky přepsat zvuk, co vydává tuleň, dejte mi vědět). Je to chvíle, kdy se z tvrdého sólového cestování stane čistá radost a já zapomínám na autobusy, trajekty i tahání báglu.
Poslední den. Autobus, celkem 89 zastávek a trajekt. Na každé zastávce dav lidí dovnitř, dav lidí ven, chaos s nákupem online jízdenek. Tvářím se povýšeně, jsem už profesionálem stran místní dopravy. Autobus postupně nabírá zpoždění, jsem v panice, když nestihnu trajekt, uletí mi letadlo. Když mi uletí letadlo, tak to zůstanu a budu se muset život rybolovem. Nepřichází v úvahu.
Trajekt odplouvá přesně za minutu. Vyskočím z autobusu, beru krosnu a z 20 kily na zádech sprintuji k lodi. Jako mladší jsem snila o Navy SEALs, adrenalin, dobrodružství a tak. Kromě jízdy Teslou se mi nakonec splnil i tenhle sen, trénink speciálních složek v praxi, běh se zátěží. V polovině trasy, kdy potřebuji připojit na kyslík, přehodnocuji své vize a vidím to spíš na ten rybolov. Mávám na muže v reflexní vestě, ať ještě nesklápí můstek, z rozběhu házím batoh na palubu a přistávám vzápětí za ním. O pár vteřin později trajekt troubí a rozjíždí se.
Sedím v letadle z Osla do Prahy. Po námi mizí Norsko a přichází tma. Tma? Jsem v euforii. Jsem šťastná, že jsem jela, celý výlet mě nesmírně, obohatil a lidsky posunul k novému a zásadnímu postoji: Už nikdy nepojedu autobusem.
