Norsko. Sama za polárním kruhem: Denně klepnu po hlavičce 300 ryb

Budu zvracet. Dvě hodiny v autobuse, který co pět minut zastavuje i v těch nejzapadlejších končinách, jsou mučivější než španělská inkvizice. Zvažuji své možnosti. Vyhodit obsah žaludku do batohu nebo vystoupit někde uprostřed tajgy, kde mě sežerou komáři a čekat do zítřka na další spoj. Volím variantu jedna.

Zelená a zbrocená potem, jak po třídenním tahu, vyklopýtám z autobusu v Sortlandu. Vydržela jsem to o fous. Už nikdy nevlezu do žádného dopravního prostředku. Rozhodnuto. Zůstávám tu. Mám nový život.

Město Sortland tvoří bránu do Lofot a Vesterál. Turisté tu obvykle zůstávají na jeden den a pak pokračují dál. Místní umělec Bjørn Elvenes vizuálně vylepšil místo, které tvoří průmyslový přístav a doky tím, že se všechno natře na modro. Ne vše se stihlo, ale část Sortlandu skutečně láká turisty na šmoulí barvou. A vypadá to…zajímavě. Modře. Zůstávám také na jeden den a noc.

Není mi dvacet (ani třicet, bohužel) a začínám mít baťužkářského cestování dost. Rozšoupnu se a místo v hostelu se ubytuji v hotelu. Čtyřhvězdičkový hotel na noc za tři tisíce, stojí stejně jako zaplivaný hostel dál na turistických Lofotech, kde se sdílí pokoje i životní traumata. Dám si sprchu, sednu si na postel a dojatě hladím matraci. Žádné Záhořovo lože, které se s člověkem propadne o půl metru a zlomí mu páteř. Nemluvě o celé noci na takovém lůžku, kdy je druhý den zapotřebí invalidní vozík. Dřív mě zajímalo, jestli je v okolí ubytování bar, teď mě zajímá, jak kvalitní mají matrace.

Jsou dvě hodiny ráno a vyrážím na trek. Skvělé, budu se vracet z Norska s jet lagem. Čas je tu sice stejný, ale moje tělo nechápe, proč v noci září slunce. Člověk prý vydrží bez spánku třináct dní, než zemře. Já tu jsem na dvanáct dní. Čili marginální rezerva.

V okolí Sortlandu je spousta krásných tras, ale většina začíná někde, kam se musí dojet autem. Autobus sice cestou z poloostrova Andoya stavěl i u slepičích kurníků, ale k přírodním pokladům se nepřibližuje. Naštěstí existuje výjimka: hora Steiroheia. Tam vede cesta přímo z města. Tentokrát mě na vrcholu nefackuje vítr, a tak si můžu v klidu sednout a blaženě se kochat. Rozhlížím se po strmých svazích spadajících do Sortlandfjordu, který je stoicky klidný. I já si připadám nesmírně emočně vyrovnaná, filosoficky až duchovně naladěná. Což mi v Česku vydrží tak jeden den, než se rozhodnu být neuroticky podrážděná a negativní, abych zase zapadla mezi své. „Jé, ovečky,“ po týdnu samoty trpím samomluvou a otáčím se za zvukem zvonečků. Cesta dolů vede skrz celé stádo, infantilně na ovce šišlám, což mě přejde v momentě, kdy se mě jedna z nich snaží nabrat na rohy.

Po výletě mířím do sauny. Když v Norsku, tak do sauny a když do sauny, tak do té, co je na moři, jak jsem to viděla ve filmech. „Tam jsou medúzy, tam nejdu,“ tvářím se štítivě a podezřívavě se dívám na hladinu Norského moře. O medúzách v televizi nic neříkali. „Těm je taková zima, že nic neudělají,“ uklidňuje mě místní děvče stavěné jak z reklamy na severské geny. Kdyby mi dalo facku, tak už se nejspíš neproberu. Ze své výšky přes 180 centimetrů se zasměje hrdelním smíchem a skáče do vody, která má osm stupňů a plave do dáli. „No, snad ví, co dělá,“ říkám si a jemně odsunuji medúzy smetáčkem, který jsem ve své mysli povýšila na magický ochranitelský totem. Teorii, že zvíře, kterému je zima, je automaticky neškodné, prostě nevěřím. Vylézám z ledové vody a vracím se zpět do sauny, přichází seveřanka, evidentně mezi medúzami a ledovými krami přežila bez újmy.

„A co tu děláte v zimě, když je tma?“ pokládám trochu stupidní otázku, ale nemohu si pomoc. Jasně, že mi neřekne, že tu chlastají první ligu.

„Chodíme na běžky a plaveme,“ krčí dívka rameny.

„Plavete jako v moři?“

„No, jasně, že v moři.“ Nechápe, na co se to ptám. Já zase nechápu, proč někdo dobrovolně leze do tekutého mrazáku. „Mně ta tma v zimě nevadí, pracuju v továrně na ryby a tam jsou silná světla,“ pokračuje.

Mám fobii z ryb, získává si můj obdiv. „A co tam děláš?“

„No, zabíjím ryby přece, denně jich klepnu po hlavičce tak 300.“

Jsem sněhová vločka, klidně to přiznám. Zabití zvířete mi způsobuje horší mentální stav, než klimatický žal.

Konečně normální jídlo. Hotelová snídaně ve mně vzbuzuje stejné emoce, jako když jsem byla poprvé zamilovaná. Rozechvěle si nabírám lososa, avokádo, ořechy, chleba, jednoduše všechno. Vědoma si předsudků, že se turisté z východní Evropy chovají jako burani a nosí si vrchovaté talíře, kde si přehazují pět párků přes meloun, decentně nabírám jídlo na jednotlivé talířky a sním všechno do posledního drobku. Spokojeně pozoruji hory z města obklopeného fjordy. Na nejvyšší hoře Moysalen je ještě sníh. Nad vodou se pomalu zvedá mlha a rozpouští ji slunce. Je to tak krásné, že jsem skoro zapomněla na utrpení, které mě čeká. Další přesun místní dopravou.

Dívám se do aplikace, jak se dostanu 80 kilometrů do rybářského městečka Kabelveg na Lofotech. Tři autobusy a ještě trajekt, cesta osm hodin. Osm hodin? Utírám si slzu z tváře, je to slza zoufalství. Stále uvažuji o variantě, že bych tu přeci jen zůstala a nějak to do konce života doklepala. Spočítám si své úpory a vychází mi, že mi vystačí na týden a půl pobytu. Nic, pokud nezahynu na nedostatek spánku, tak to asi nevyjde.

Sedím v autobuse, krajina kolem je jak z fotky, co dávají lidé na Facebook, aby všem připomněli, jak skvělý mají život a …opět mi je špatně, tentokrát ze snídaně, kdy jsem se přejedla. Já jsem tak blbá, nadávám si, proč jsem to žrala. Paradoxně mě zachrání přestup na loď, trajekt je ohromný a nehoupe. U občerstvení samozřejmě nikdo není, beru si už zkušeně čtečku a markuju si zmrzlinu a pití.

Lofoty a Kabelvag, jsem v cíli. Tedy v dalším z řady cílů, které mě dovedly ke zjištění, že člověk zvládne víc, než si myslí, dokud nemusí na záchod, který v autobuse není. Moje sebekázeň je zocelená. Sundávám bundu a mikinu, dnešním dnem začíná vlna tropických veder, zatímco v Praze prší. Nahazuji krosnu na záda a mířím do hostelu v Kabelvagu, kde budu dalších pět dní. Pokud vydržím únavu a norské ceny.