Článek
Tak jsem šla nedávno od lékaře, a protože mi zbyl nečekaně čas, rozhodla jsem se kouknout za svojí kamarádkou do práce. Pracuje v jedné organizaci, která pomáhá potřebným. Dle jejích slov je její práce potřebná a užitečná, ale psychický vyčerpávající. Klienty jsou lidé, kteří mají problém začlenit se do běžného života, různě handicapovaní a část z nich patří do skupiny sociálně slabých. Je třeba je zařadit zpět do běhu života a pomoci jim sehnat třeba práci nebo bydlení.
Na chodbě potkávám dvojici žen s taškami. „Samá mouka, rejže a kolínka. Ale salám, to ne. Ten neměli nikdy.“ „Jo to víte, salám, ten je drahej, no.“ Hlasy odeznívají. Copak se to tady děje? A vcházím k Olině. V místnosti je ovšem rušno. Olina sedí za stolem a odškrtává jako u voleb. Stoly jsou vyskládané podél zdi a jsou plné potravin a lidi si vybírají. Dnes je totiž den, kdy se dovezlo zboží z potravinové banky a klienti, kteří jsou v tak zvané finanční nouzi, si pro ně mohou přijít. Je třeba je zkontrolovat proti seznamu, není možné, aby si pro jídlo přišel kdokoliv. Olina ovšem nemá ani čas se mnou promluvit, je jako ostříž a pozoruje okolí. „Paní Horáčková, to pomazánkové máslo, prosím, jen jedno, aby zbylo na všechny, to chce každý.“ „No a já chtěla dvě.“ „Tak to jedno, prosím, vraťte.“ „To zase nemáte špagety, ale jen kolínka? Dyť to mi děcka nejedí.“ „A proč není kečup? V krámě je tak drahej a kde já na to mám brát?“ Ke stolku Oliny přichází starší paní, nese balíčky těstovin a rýže. „Já na to nevidím. Do kdy to má záruku?“ Olina čte doby minimální trvanlivosti. Najednou paní vyjede: „To si děláte legraci, ne? Vždyť to všechno brzy projde!“ Olina vysvětluje, že si toho paní nemá brát tolik, raději má přijít zase příště a těstovinám se stejně nic nestane, ani když budou mít nějaký ten týden navíc po minimální době spotřeby. Jsou přeci suché a není v nich, co by se jen tak kazilo. Paní brblá a přemýšlí. Bere nakonec po jednom balení, ostatní vrací. Jenže tu se ozývá mladá paní se dvěma dětmi: „A co tyhle oplatky? Ty už budou taky končit a úplně suchý přece nejsou? Ty se přece zkazej.“ Obdivuju Olinu. Je to vyčerpávající. Jen sedím a zírám. Někdo z chumlu si jen tak brumlá pod vousy: „No jo, olej, teď když je za dvacku. Když stál majlant, to tu nebyl.“
Nemůžu věřit, že si lidé jdou pro potravinovou pomoc, a tak brblají a se vším mají nějaký problém. „Může tuhle konzervu jíst můj Míša?“ „A kolik mu je?“ „No už je starej, skoro dvanáct.“ „Tak ve dvanácti už dítě jí přece všechno, ne?“ „Jaký dítě? To je můj pes!“ „Tak to promiňte, to není pro psa, ale pro lidi.“ „A proč taky nevozíte ty konzervy, co jsou přímo pro psy?“ „Já na ně přece nemám.“ Tak po této perličce se zvedám a odcházím, loučím se s kamarádkou a přeju jí pevné nervy. A Olina se usmívá: „To nic není, to je pohoda, ale kdybys viděla, jak budou nadávat ti, kteří přijdou až nakonec a už bude skoro všechno rozebrané.“ Tak to bych opravdu vidět nechtěla.
