Článek
Hodlám-li se po padesátce vymezovat vůči starší generaci, může to působit docela divně, podezřele, ale udělám to. Několik desetiletí ji mám před očima, mohu tedy „vydat svědectví“. Přitom si uvědomuji, že jednak jde o velmi tenký led, kdy sklouznout k cynismu a krutosti je velmi snadné, a pak – vždycky jsem byl odpůrcem zobecňování.
Nicméně je tu taková má „historická pifka“, paměť teenagerova života v totalitě. Jistě, byli to ti starší, kteří mne učili číst správné knihy a poslouchat dobrou muziku, ukazovali směr, prošlapávali cestu a byli i schopni autentické sebereflexe (třeba jako pánové Prokop a Merta, autoři písně „Snad nám naše děti prominou“). Většina se ale projevovala jinak – konformně, přízemně, kariéristicky. Pořád si živě vybavuji ty normalizační playboye a socialistické maminy, co vědí, že nemá smysl jakkoli provokovat, protože to nepomůže ničemu a strejdovi by to mohlo v práci vážně uškodit. Nejde zapomenout nabádání typu „ale ne abys to někde říkal“, stejně jako hesla „kdo nekrade, okrádá rodinu“ a podobně. Takové bylo milieu dnešních seniorů.
Přišla Sametová revoluce. Záležitost jednak velkých dějin (komunistické diktatury se všude kolem hroutily), zároveň pak mladých lidí. Ti starší byli záhy vtaženi do víru událostí, ale naprostá většina se jenom svezla.
Ovšem i tehdejších čtyřicátníků týkaly se zcela netušené možnosti devadesátých let. Divokých devadesátek. Byl to kolotoč, mnozí z něj popadali. Mnozí poctiví, je třeba podotknout. Na rozdíl od mnoha darebáků, kteří v těch rozbouřených vodách pevně svírali vesla a kormidla.
No a potom stárnutí, postupné ubývání sil, životní karamboly, choroby, stesk po někdejších jistotách, jakkoli čas nejde zastavit, natož vrátit… Rozčarování, tichá závist, více či méně potlačované frustrace. Do jisté míry akceptovatelná logika: mám plno zkušeností, nikdo o ně ale nestojí, politikům se nedá věřit, ta šílená digitalizace odosobňuje mezilidské vztahy, když přijde nějaká krize, co si počnu…
To všechno pak většinou ještě završuje a umocňuje strach z blížícího se neodvratného konce pozemské pouti. Ne, já neumřu, o tom se přece nemá vážně mluvit, ještě chci tohle a tohle… Spirituální zmatenost, resp. ateismem umlácené duše. A znova: jó, to byly časy, ne jako dneska, bejvávalo dobře. Tak ať mi aspoň přidají důchod!
Je to opravdu smutné. Pochopitelně soucítím se všemi, na které doléhá tíže stárnutí, dobře vidím, kolik fyzického i psychického strádání je s tím spojeno. Na druhou stranu velké části seniorů úcta ve smyslu přirozené autority a nevynuceného naslouchání prostě nenáleží. Vychází najevo, jak moc mají pod kůží ubohost husákovské normalizace – a vlastně už nic jiného. Z mladých volů jsou staří volové. Někdejší svazačky slintají blahem, když na jejich náměstí vyleze z obytňáku prolhaný populista s estébáckou minulostí. Ví se, že právě senioři mívají značné pochopení pro různé autoritáře a despekt ke svobodě a demokracii, čehož různí političtí grázlové umně využívají.
Vlastně je to taková zvláštní časová smyčka: když poslouchám mnohé ty dnešní penzisty, mám chuť jim říct to samé, co před pětatřiceti lety – ať se jdou vycpat.
