Článek
První příběh:
Helmut a Marlen neměli bůhvíjaký život. Ponížené Německo splácelo obrovské válečné reparace a do toho přišla světová hospodářská krize. Byli to obyčejní lidé, ale žádní hlupáci. Věděli, že Adolf Hitler má v mnohém pravdu – často jim vyloženě mluvil z duše a dodával naději, víru. Bylo jim jasné, že jeho politický vzestup je třeba podpořit. Otvíral jim oči – třeba ti Židé, kdo by to byl řekl? Za tu neutěšenou situaci ale mohli i další ničemové. Například demokrati. Co udělali pro německý národ?! Škoda slov…
Nevíme, jak to s Helmutem bylo dál. Přežil hrůzy šestiletého válečného běsnění, k němuž sám dopomohl? Zatrpkl? Styděl se? A Marlen – oplakala zabitého muže, syna? Měla až do smrti psychosomatické potíže? Dala se na modlení?
Druhý příběh:
Lojza a Tonička neměli bůhvíjaký život. Po hospodářské krizi následovala Mnichovská dohoda a neblahé roky v Protektorátu – heydrichiáda, potravinové lístky, kolaboranti… Bohudíky to skončilo osvobozením Rudou armádou, bratry Slovany vedenými komunistickou stranou. Ovšem životy mnoha Čechů byly během války zmařeny. A proč?! Právě komunisté jim konečně otevřeli oči. Buržoazie vždycky myslela jenom na svůj prospěch – a v demokratických poměrech jí kvetla pšenka. Jenže co víc! Po třech stoletích čekání na vlastní státnost ji demokraté nedokázali udržet ani dvacet let. Zmohli se jenom na žvanění všichni ti masarykovci, zbabělej Karel Čapek a další! Bylo jasné, že politický vzestup komunistů je třeba podpořit.
Nevíme, jak to s Lojzou bylo dál. Skončil v některém z komunistických lágrů, vyhodili ho z práce, zlikvidovali živnost? Anebo vstoupil do KSČ, stal se milicionářem, špicloval a udával své sousedy a kolegy? A Tonička – podepsala se pod petici požadující smrt pro Miladu Horákovou? Bulela před spaním do zástěry, jak je ten život těžkej, i když spravedlivý společenský řád už je prý na dosah?
Třetí příběh:
Ivan a Světlana neměli bůhvíjaký život. Vyrůstali v Sovětském svazu – všude samá ideologie, životní úroveň pramalá. A po rozpadu SSSR jen zmatky a nejistoty. Jakási přihlouplá, chabá demokracie, ale hlavně korupce, obludná a všudepřítomná korupce. Jenže ten Lukašenko se toho nebál; dával jasně najevo, že veškerou korupci v zemi chce odhalit a s korupčníky zatočit. Věřili mu. Bylo jasné, že jeho politický vzestup je třeba podpořit. Alespoň tu máme pořádek a mír – říkali si, když jim pak bylo zřejmé, že se z něj stal diktátor. Časem už ho opravdu měli dost. Zkusili ho nevolit, stejně jako většina jejich příbuzných a známých. On však volby vyhrál s obrovským náskokem. To přece není možné, vždyť si z nás dělá srandu – společně s davy dalších Bělorusů vyšli do ulic, kde opakovaně viděli, jak jsou demonstranti brutálně mláceni a odváženi v antonech. Dozvídali se o mučení, trýznění psychickém i fyzickém, o seřezaných ženách a starcích.
Nevíme, jak to s Ivanem bylo dál. Zlámali mu kosti a vymlátili zuby ve vyšetřovací místnosti? Podepsal doznání, jak moc se nechal zmýlit a jak hluboce toho lituje? A Světlana – děsí se více své nedávné odvahy, anebo svištících obušků roboticky bezcitných mužů v uniformách?
Čtvrtý příběh:
Zdeněk a Hanka neměli bůhvíjaký život. Mají zato, že by si určitě zasloužili lepší. Na jaře roku 2025 přemýšlejí, komu dají svůj hlas ve volbách do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR. Určitě nepodpoří „demožumpu“, která dělá úplně všechno špatně a nechápe, že Ukrajina zbytečně prodlužuje válku, když se nechce Rusům vzdát. Pojmy jako historická zkušenost či dějinná paměť jim nic neříkají. A tak poctivě zvažují a vybírají mezi bezskrupulózním multimiliardářem, namachrovanými trubci a prodavači letního sněžení, vyšinutými ideology a potenciálními diktátory.
Je hrozné, jak se některé situace opakují. Demokracie se projeví jako slabá a chybující, začne lidi odrazovat, načež je za souhlasu většiny nahrazena něčím neskonale děsivějším. A pak už je pozdě litovat.
