Článek
Osobně s češtinou a o češtinu bojuji na různých frontách a úrovních už desítky let. Dobře si vybavuji své rané zmatení, když jsem se jako malý školák od soudružky učitelky dozvěděl, že češtině se také říká mateřština, neboť se všichni rodnému jazyku učíme od svých českých maminek. Odhodiv v předsíni brašničku, spěchal jsem za svojí mámou-Slovenkou, aby mně laskavě vysvětlila, jak to tedy v mém případě s mateřským jazykem je. Už si však nevzpomínám, co mi tenkrát odpověděla.
Cizinci prý tvrdí, že čeština není jazyk, ale vrozená vada. Není divu. Považme, kolik bizarností český jazyk skýtá. Kdo si například jako první povšiml tzv. palindromů – tedy vět, které znějí stejně, ať je čteme zepředu či odzadu? Že „kobyla má malý bok“ je celkem známé. Ale že „fešná paní volá: Má málo vína pan šéf?“ nebo že „do chladu si mísu masa dal Chod“, muselo napadnout nějakého geniálně vyšinutého jazykozpytce, nejspíše po dvou litrech vína. To už je pochopitelnější hravé vynechávání samohlásek – „scvrnkls“ je nejdelší slovo bez nich; nejdelší věta pak zní: „Smrž pln skvrn zvlhl z mlh.“ Nejrůznější jazykolamy a další hrátky nechávám stranou. Na internetu je takových vylomenin plno.
K humornému neporozumění někdy postačí i nářeční odlišnosti. Vyprávěl mi jeden národopisec a kronikář, jak se kdysi pobavil jakýsi sedlák, když mu chtěl jeho známý ukázat koně. Myslel si, že uvidí stádečko, ale ten chudák prý měl ve stáji „enem jednoho koňa“.
Úsměvné je dětské potýkání s rodnou řečí. V některých rodinách jsou pozoruhodné výroky capartů zaznamenány ve speciálních notesech. Sám jsem takový nikdy nezavedl, ale vzpomínám si třeba, jak jsem se v postýlce stojícího synka ptal oním známým „co je to?“ – a ukázal na vypínač. „Vypnulka,“ zněla odpověď. Krásný neologismus, čili novotvar.
Co je u dětí roztomilé, je v pozdějším věku tragikomické. Mám na mysli všelijaké prznění jazyka, jehož jsme častými svědky. Poslední roky na jedné akci opakovaně narážím na výraz, který nikdy nevyslovím, a píši ho věru s odporem: hostka. Nejprve jsem si v hlavě přemílal stupidní „hostka, hostka – v mozku kostka“, ale pak jsem se pustil do hlubší analýzy. Pokud má být smyslem těchto patvarů genderová vyváženost, korektnost, pak rozhodně odmítám být označován jako (ta) osoba, ale trvám na tom, že jsem osob, případně osobák. Nechci být oslovován ženským rodem, na to jsem příliš sebevědomý person. A poněvadž se dnes klade důraz také na práva zvířat, požaduji v jejich zastoupení, aby místo pejorativního výrazu fena bylo užíváno přesnější peska, aby se dodržovalo, že samice rysa je ryska, ale i naopak – vedle krysy musí být respektován také krys. Temný pohled gorilího samce Richarda v pražské ZOO vypovídá o tom, že se jednoznačně identifikuje jako goril, ne nějaká gorila.
Jazyk je ovšem živá záležitost, jeho vývoj – včetně často oprávněně kritizovaných anglikanismů – je samozřejmě třeba akceptovat. Přece se však nostalgicky ohlížím po časech, kdy řeč okysličovali především básníci.
Pár současných básníků patří mezi mé přátele. Kupříkladu Libuše K., starší již dáma, vytváří nádherné texty – i po jazykové stránce. Svérázných pojmenování se ovšem dopouští i mimo svou psanou poezii. Onehdy jsem chtěl u ní na návštěvě otevřít láhev vína, na což reagovala slovy: „Ale to budeš jistě potřebovat vrták!“ Nutno říci, že alkoholu nikdy příliš neholdovala. A nepřišla na chuť ani kopané. Proto jsem si z ní při fotbalovém šampionátu zkusil udělat legraci: „Ty teď taky pořád koukáš na fotbal, že?“ Libuše ale byla v obraze: „Budeš se divit, ale vím, že je nějaké mistrovství. Včera jsem se chvíli dívala, jak tam běhají po takové pěkné louce.“ – Ta „pěkná louka“ byl stadion za několik miliard…
