Článek
Na ten těsně předvánoční čas roku 2011 opravdu nejde zapomenout. Nebyl jako obvykle ve znamení komerčního běsnění, vlezlých reklam, zpravodajství z narvaných tržnic a reprodukovaných koled v obchodech. Nesl se naopak v duchu usebrání, přemítání o životních hodnotách a smyslu života, důstojné piety a sounáležitosti velké části národa. A to proto, že 18. prosince překročil práh věčnosti Václav Havel.
Jakmile jsem se vzpamatoval ze zprávy o jeho úmrtí, vyrazil jsem se svíčkou v batohu na pražské Václavské náměstí k soše našeho zemského patrona. Vládla tam krásně dojemná atmosféra, která se vzápětí rozhostila po celé zemi. Ale když se mi to vše zdálo až příliš snové, snad i patetické – stačilo si na chvíli sednout k počítači a pročítat internetové diskuze k „havlovským článkům“. Dehonestující příspěvky měly podporu v řádu tisíců…
Ano, Václav Havel Čechy rozdělil. Pragmatičtí chytráci, sebestřední všeználkové, stejně jako věční kverulanti a pivně-knedlíkoví primitivové Havlovi nemohli přijít na jméno. Pro lidi přemýšlivé a pochybující měl bývalý pan prezident prorocký rozměr, byl osobností, která dokázala pozoruhodně číst a formulovat „znamení času“, a to vždy s náležitým přesahem.
Dnes je česká společnost rozdělená ještě propastněji, hybridní válka vykonala své. A je takovým havlovským paradoxem, že svobodu, spravedlnost a autentickou demokracii v současnosti věrohodně hájí prezident Petr Pavel, jenž prošel vskutku hlubokou konverzí, zatímco řada někdejších demokratů uvízla v sítích konspirátorů a demagogických propagand.
Ale vraťme se ke vzpomínkám na ty prosincové dny. Předlouhé zástupy občanů mířily několik dní k rakvi s ostatky Václava Havla, aby se s ním na tomto světě rozloučily. Jako učitel jsem do Vladislavského sálu vzal svou třídu, samozřejmě po náležitém poučení. Poněkud mi zatrnulo, když jsem viděl reportéry ČT 24, jak se s mikrofonem a kamerou blíží k mým svěřencům. Oslovili sice premianta, ale… Na otázku, proč se spolužáky dorazil, odpověděl: „My jsme tu na povinné exkurzi.“ Snad to autora slavných absurdních dramat pobavilo, pomyslel jsem si, když jsem tu repliku rozdýchal.
Václav Havel, společně s T. G. Masarykem nepochybně největší osobnost našich moderních dějin, odcházel z tohoto světa vyrovnaně. Na pověstném Hrádečku se u něj v pečovatelské službě střídaly dvě řeholnice (jedna z nich dojemně dosvědčovala, jak si rád nechával udělat „křížeček“ na čelo, když od něj odcházela). Čtvrtou neděli adventní zesláblý silný muž po ránu říká, že si ještě na chvíli zdřímne. Pokojně uléhá a odevzdává svou duši Bohu. Lidé dobré vůle v jeho vlasti i po celém světě zapomínají na pomíjivé starosti a vzdávají mu tichý hold.
Den před Štědrým večerem sledují miliony Čechů na televizní obrazovce nesmírně působivé rozloučení ve svatovítské katedrále. Na zádušní mši svatou dorazily největší osobnosti světové politiky a kultury, které s panem prezidentem pojilo upřímné přátelství. Všem bylo jasné, že myšlenkový odkaz Václava Havla bude trvalý.
Ještě se mi vybavuje, jak jsem před pár lety na prezidenta Havla vzpomínal ve výroční den jeho úmrtí se svařákem v ruce na Jungmannově náměstí. Společně s dalšími lidmi jsem postával u velkého srdce vytvořeného ze zapálených svíček. Inu, někdo má v národní paměti jako svůj symbol SRDCE, někdo červený trencle, někdo šlohnutou propisku. No jo…
