Článek
Ve čtvrtek 7. března 2013 bylo na Hradčanském náměstí veselo. Živá socha Václava Klause, jenž ten den končil v prezidentské funkci, přijímala od spoluobčanů narcisky a propisky (nevíme, zda i pera vykládaná polodrahokamy lapis lazuli, jako bylo to, kterým se obdaroval v Chile). Tetelila se, ukláněla, děkovala…
Přidávám se k průvodu, který se následně vydal Nerudovou ulicí ke Karlovu mostu. „A to s těma pitomcema jdou ještě policajti,“ slyším hlas rozlíceného padesátníka s mobilem u ucha. Marná sláva, Klaus má i své obdivovatele. A ti se, jak vidno, pěkně durdí. Nad hlavami davu se totiž klátí slaměný Klaus-Morana, zubí se na strnulá barokní sousoší, zjevně neví, co ho čeká.
Most, vystavěný otcem vlasti, je takřka neprůchodný. Rozhlížím se kolem sebe a vidím pestrou, neuniformní směsici lidí; pak sebou trochu trhnu, když se shůry ozve takový divně řezavý smích. Zvednu hlavu – a spatřím racka chechtavého, jak vesele plácá křídly. Ale to už se průvod zastavuje a po pár minutách letí hořící slaměná figurína do Vltavy. A máš to, „státníku“…
Pomalu směřuji na Václavské náměstí, kde má happening pokračovat. Cestou se zastavuji ve známé pražské hospodě, kde mně nad plzeňským pivem začíná všechno docházet. Ten arogantní chlápek, který mě přes dvacet let neustále dehonestoval tvrzeními, že mu každý rozumný člověk musí dát za pravdu, tedy že ten, kdo s ním nesouhlasí, je naprostý blb – a který nadto vystupoval ve světě jako můj představitel, konečně opouští piedestal. Pivo mi chutná náramně.
Na Václaváku potkávám kamaráda; společně sledujeme na velkoplošné obrazovce Klausovy největší „perly“, nasloucháme několika proslovům a písním. Já se ovšem záhy odebírám k domovu, abych v malé soukromé oslavě pokračoval až do půlnoci, kdy Klausův prezidentský mandát vyprší.
Stále si dokážu vybavit tu radost, jakkoli byla pokažená nehoráznou amnestií, kterou Klaus zakončil své neblahé působení, stejně jako osobou nově zvoleného prezidenta, jenž se do funkce hlavy státu doslova prolhal.
Jméno Václav Klaus se v následujících letech definitivně stalo synonymem slova tragikomický. Většinově byl vnímán jako taková naše místní kuriozita.
Bohužel u toho tak zcela nezůstalo. Je totiž považován za duchovního otce podobně patologických ješitů, kteří se pod názvem „Motoristé sobě“ dostali loni na podzim nejen do Poslanecké sněmovny, ale též k podílu na vládní moci. Stačilo jim k tomu 6,77 % volebního zisku a 100 % bezzásadovosti a mravní indolence.
Dnes už je Václav Klaus ve věku, kdy by měl na vše nahlížet „sub speciae aeternitatis“, tedy z pohledu věčnosti, což často připomínal T. G. Masaryk. Jenomže s Masarykem či jinými státnickými osobnostmi nemá Klaus vlastně vůbec nic společného.
