Článek
Prezident Petr Pavel je ve funkci tři roky, kandidaturu oznámil ještě půl roku předtím. Už jen proto jsou diskuze na téma prezidentova charakteru a jeho minulosti zbytečné. Těžko bychom asi našli v naší zemi angažovaného člověka, který by se upřímně tázal: A co je vlastně zač, ten Petr Pavel?
Přesto se tyto absurdní debaty s gustem vedou. Lidé zatížení komunistickou mentalitou hlavě státu vyčítají někdejší členství v KSČ, čímž zakrývají rozčarování, že prezident „zpívá“ jinak než třeba Babiš, Konečná, Ševčík či Chlad, všechno též bývalí komunisté. Demokraté s ním naopak našli společnou řeč, přes značné počáteční rozpaky. Má jejich mimořádně silnou podporu.
Výjimky, které potvrzují pravidlo, se ale najdou. Negativním poměrem k našemu prezidentovi je znám Michael Kocáb, podobně je na tom i historik Petr Blažek. Právě on opět vede jakýsi „svatý spor“ o pravdivý pohled na Pavlovo předlistopadové působení.
Snažím se pochopit, proč vlastně… Četl jsem polemiku s jeho kolegou Eduardem Stehlíkem, vyslechl část rozhovoru (neplacenou) s Danielou Drtinovou na DVTV. Zde mne nepříjemně zaujal titulek: „Lidé začínají mít strach říct něco nahlas. Za fakta o prezidentovi mi chodí výhružky, říká Blažek.“ Připomnělo mi to hloupé vyjádření režiséra Jiřího Stracha o návratu 50. let do české kultury.
Ten rozhovor byl dost nezáživný, jaksi bez náboje. Pro laické hodnocení opravdu není důležité, co přesně obnášel nějaký zpravodajský kurz, jestli měl Pavel osobní číslo a zda je případné, nazývat ho rozvědčíkem. Jak výše zmíněno – pro jedny bude Petr Pavel horší než sám Stalin, druzí vnímají jeho konverzi, oceňují nesporné hrdinství a vojenské zásluhy v rámci NATO, stejně jako přes třicet let trvající věrnost demokratickým hodnotám.
Petr Blažek ctí historická fakta, a vadí mu, že o něm v předvolební kampani prezidentský kandidát Pavel řekl, že nemluví pravdu. Klidně se přiznám, že já nad tím jen pokrčím rameny. Byl tam prostě ten kontext předvolebního boje… Když si uvědomím, jakým brutálním lhaním se u nás vyhrávají volby, když si vzpomenu na Zemana či Babiše, potom je Petr Pavel fakt Mirkem Dušínem, respektive oproti nim jsou jeho poklesky někde v řádu promile.
V jednu chvíli se v rozhovoru mluví o Pravdě s velkým P, jež nás přesahuje. Zůstaneme-li v této metafyzické rovině, můžeme si připomenout, že „kdo je věrný v malém, je věrný i ve velkém,“ ale stejně tak se v evangeliích dočteme o nutnosti neustále odpouštět, neboť „kdo jsi bez viny, hoď první kamenem“. V daném případě bych upřednostnil určitý nadhled, velkorysost. Veřejnost dostala díky Petru Blažkovi informaci o tom, že současná hlava státu byla poslední rok před koncem komunistické totality členem Zpravodajské služby. Dobře, děkujeme – my k tomu nějaký postoj zaujmeme.
Jenže u pana Blažka se nejde ubránit dojmu, že prohrává souboj s vlastní ješitností. Kdyby se mi tak omluvil prezident republiky, to by bylo něco!
Pokud to tak není, omlouvám se. Do svědomí nikomu nevidím, ale ten dojem prostě nabývám. Ještě mne napadá jakási „posedlost čistotou“, které třeba ve středověku propadali tzv. „čistí“ (řecky katharoi = kataři, „kacíři“) v jižní Francii. Jako erudovaný historik ale Petr Blažek jistě ví, že to opravdu k ničemu dobrému nevedlo.
Namístě jsou též obavy, že se na Blažka začnou s potěšením odvolávat ti, kterým konvenují totalitní režimy, jejichž zločiny právě on dokumentuje. Nějaký kontext je přitom rozhodně zajímat nebude.
