Článek
Poprvé jsem své volební právo mohl využít v roce 1990, jsem tedy pamětník, volební veterán. A jako takový doznávám, že už dobrých třicet let mám z předvolebního zápolení stále stejný pocit – připadám si jako hlupák mezi hlupáky.
Sám Pánbůh by se mohl jít se svou edenskou zahradou klouzat, pokud by se naplnily všechny ty sliby, kterými se politici desítky let sebevědomě dušují.
Byl by tu hotový ráj na zemi.
Bezpečno v ulicích, levno v obchodech, dostupná a kvalitní zdravotní péče, podpora rodin a vzdělávání, důstojný život seniorů – a tak dále…
Bez zájmu žmoulám nevyžádanou tiskovinu, a než ji zahodím do sběru, letmo zahlédnu zvýrazněná slova jako „Zajistíme“, „Prosadím“, „Dotáhneme“… No jasně, už zase.
Určitý respekt ve mně vzbuzuje snad jen tzv. kontaktní kampaň, kdy se politici (či alespoň jejich týmy) dokážou postavit občanům tváří v tvář. Někdy se dočkají úsměvu a podpory, zároveň je ale možné říct jim bez skrupulí, jak jsou vnímáni. To je férové.
Co ale beru jako hrubou a zbabělou šikanu, jsou ty vylepené tlemící se hlavy na plakátech a poutačích. Jsou totiž „nedotknutelné“. I za celkem nevinnou zpětnou vazbu, jakou byla roku 2010 olomouckým řidičem autobusu přikreslovaná tykadla, může člověk skončit ve vězení. Poškození cizí věci, říká pozitivní právo. Podle práva přirozeného jde ovšem o bezohledné a zdraví škodlivé obtěžování, resp. vzbuzování veřejného pohoršení. A já, bezbranný občan, nemám nejmenší právo reagovat, projevit fixou svobodně své mínění?!
Přitom je všem jasné, jak ty podobizny se slaboduchými hesly nakonec skončí…
Jako ten, kdo si vybírá své zastupitele na kandidátkách současné opozice, vnímám trapnou licoměrnost i v táboře těch svých. V duchu si vždycky říkám: „To jste vážně tak naivní, že tomu věříte, nebo ze mě děláte pitomce?“
Pokud jde o stoupence vládní koalice, tam opravdu nemá smysl jakákoli diskuze, argumentace. To je prostě svět sám pro sebe. Tam tak nějak chápu, že všem těm heslům, slibům a proklamacím, je zkrátka věřeno – a že kdo tomu nevěří, je vůl.
Když o tom přemýšlím, připadá mi zajímavé, že je to nevěrohodné předvolební divadýlko, ta hra na oblbovanou, stále tak populární. Při vědomí, kolik lidí je rozhodnuto dávno před volbami a kolik lidí k volbám nepůjde, nezdá se mi to počínání příliš rentabilní. Ale nějaký smysl v tom politici a jejich partaje vidět musí, jinak by to nepodstupovali.
Kromě vylepšování výchozí pozice a jakési vybíjené v rámci potenciálních koaličních partnerů, jde podle všeho o hlasy těch nerozhodnutých voličů. Tedy voličů povrchních, nevyzpytatelných, labilních. Neměli bychom je však kritizovat či dehonestovat. Potřebujeme je, jsou důležití – to oni totiž rozhodují o budoucnosti země.
Svatý Václave, nedej zahynouti nám ni budoucím!
