Článek
Jakkoli je prezident nejvyšším ústavním činitelem České republiky, pozornosti, která se na něj upírala, bylo až příliš. Nebylo to zkrátka fér vůči jiným významným postavám naší politické scény, jež se tak ocitly v jeho stínu, jakkoli i ony autenticky prožívaly dramatické události srpnové okupace. A navíc nesrovnatelně příkladněji.
V tom čase vypil tehdy čtrnáctiletý Andrej Babiš v Bratislavě láhev domácí borovičky, zcela zoufalý nad vpádem vojsk Varšavské smlouvy: „Mama, ako tu budeme dalej žiť? Rusi zaje…,“ škytal a blinkal do lavoru, „…baný!“ Matka ho objímala: „Utíš sa, chlapček môj, dáko už bude…“ Ale hoch nebyl k utišení: „Zradcovia komunistický, už nikdy im nebudem veriť!“
Desetiletý Mireček Ševčík s tužkou a notýskem ťukal na poklopy tanků sovětské armády a zjišťoval národnost jednotlivých vojáků. Už tehdy totiž tušil, že za zákeřným přepadením stojí primárně Ukrajinci, kteří si v rámci SSSR podmanili ruské hlavní město Moskvu i komunistické politbyro. Zničím ukrajinský bolševismus zevnitř, usoudil – a začal tajně studovat marxismus-leninismus.
Jarynovi Foldynovi bylo tenkrát osm let. Odmalička měl ovšem pro strach uděláno. A tak s opravdovou dětskou naléhavostí řval na okupanty: „Idítě domoj! Vždyť jste jak nějaké hrozné šelmy, draci nebo vlci, kterým se v noci zachtělo beránka! Baže, hnusní noční vlci jste! V životě bych s vámi nechtěl mít nic společného!“
Ríša Chlad měl tehdy pouhých šest roků. Ale už se mu líbila motorová vozidla – osobáky, náklaďáky i tanky. Kromě motoristů ho však záhy začali fascinovat i provianťáci a kontráši. Především pak speciální databáze, které by zahrnovali závadové osoby.
I u něj je zjevná kontinuita, kterou nijak nenarušil rok 1989 se svou Sametovou revolucí.
A mohli bychom uvádět další příklady názorově a hodnotově konzistentních politiků narozených před rokem 1968. Ti lidé vyznávají to samé, co vyznávali za komunistické normalizace. A stejně se i chovají. Žádné převlékání kabátů!
Jediný, kdo se tomu vymyká, je tak opravdu jenom ten Petr Pavel. Internet zaplnily dojemné obrázky, jak šestiletý Petřík mává sovětským okupantům. Opakovaně jsme četli o tom, jak mu doma invazi vysvětlili. A jak do roku 1989 formálně schvaloval to samé, co prakticky všichni obyvatelé tehdejší ČSSR, voliči jednotné kandidátky Národní fronty.
Jenže on se ještě před svými třicetinami věrohodně změnil. Sice k lepšímu, ale co je tohle za pořádky?! Proč nebral ohledy na ty, kteří mentálně zůstali v husákovských časech? Vždyť oni jsou už léta v permanentním údivu a zrychluje se jim tep, kdykoli se Petr Pavel někde objeví!
Inu, rozhodně má pan prezident Pavel o čem přemýšlet.
