Článek
Nedávno jsme mohli sledovat děsivé a nepochopitelné záběry pouličního násilí ve Francii, jež se následně rozšířilo do dalších evropských měst. V dobré paměti mám ale i nenávistná vystoupení na pražských náměstích, třeba fanatický projev poslance Rajchla u sochy sv. Václava či poslance Foldyny u Husova pomníku („jsme připraveni rozbít jim držku“).
Tím větší úžas a vděk vzbuzují mítinky Milionu chvilek pro demokracii.
Propadnout po loňských volbách trudnomyslnosti bylo pro mnoho z nás přirozenou reakcí. Vláda sektářského hnutí oligarchy Babiše s extremistickými stranami, jejímž základem bylo zamezit trestnímu stíhání, nevěstila vůbec nic dobrého. Protestní shromáždění byla sice možná a správná, ale v podstatě bezzubá. Jakkoli se v březnu zaplnila Letná, zůstaly po ní jen mnohokrát již slyšené apely.
Politici vládní koalice se ovšem záhy vydali na pomoc. Svou bohorovnou přehlíživostí, diletantstvím a neplněním slibů začali ztrácet důvěru i vlastních voličů. Měsíc říjen byl zlomový, což lze doložit i dvěma slavnými číselnými údaji: 0 : 27, pokud jde o výsledek senátních voleb, 4.36 – čas hlasování, k němuž během třídenní přípravy došel předseda PS Tomio Okamura. A právě toto trojčíslí stalo se symbolem současného občanského probuzení. Vládní politici ztrácejí nervy i vážnost, tábor demokratů je sebevědomější a odhodlanější.
A tady jsme u toho jedinečného fenoménu, jakým nepochybně jsou české a moravské demonstrace na obranu autentické demokracie.
Ty „chvilkařské“ navazují svým pojetím a atmosférou na ty z listopadu 1989, což jako pamětník mohu potvrdit. Mám při nich vnitřní jistotu, že stojím na straně dobra a příjemný pocit, že to s českým národem není až tak špatné.
A jaké tedy jsou? Především nenásilné, dále pak slušně vedené, humorné, inteligentní. Argumenty jsou pravdivé, žádná demagogie a účelové lhaní; nadhled i vhled, neústupnost i vstřícnost.
Je jasné, že protitábor přivádějí do úzkých a čestným způsobem se proti nim vymezit nedokáže. Ke slovu tak přichází zesměšňování, lhaní, vyhrožování, podvodné řetězové maily s upravenými fotografiemi apod. Anebo zásadní odhalení, jako když Petr Macinka vystoupí s tím, že ty akce jsou organizované. (Ano, pane Macinko, jsou – avšak organizované jsou třeba i dětské tábory, hudební festivaly či volby.) Na výmysly ohledně demonstrací jsme už zvyklí. Za tu o placených demonstrantech se sám Babiš musel řádně omluvit občance paní Filipové, která s ním vyhrála soud. O dalších nesmyslných nařčeních by dlouze mohl vyprávět především Mikuláš Minář… Jistým nebezpečím mohou být najatí provokatéři, ale nemyslím si, že by mohli být nějak úspěšní. Nejspíš by si je třicet lidí vyfotilo, a to by bylo všechno. Na náměstích, kam se nebojí dorazit i rodiny s malými dětmi či vozíčkáři, by jim pšenka nekvetla.
Nakonec bych rád zmínil ještě něco, čím jsem byl příjemně překvapen. Došel jsem totiž k názoru, že je třeba, aby se objevil nějaký demokratický ranař, který by byl dostatečně egocentrický a hrubý (byť by to bylo jen divadlo), aby oslovil i voliče vládních stran, kteří to evidentně oceňují. Tuto optiku mi ovšem poupravil pan Kšiltovka, tedy předseda křesťanských demokratů Jan Grolich. Způsob, jakým dokázal během volební kampaně opakovaně usazovat ministryni Schillerovou, jež se ho snažila všemožně dehonestovat, byl skvělý. A ještě skvělejší byla skutečnost, že jeho vtipné reakce zjevně oslovovaly i spoluobčany, u kterých bych to nečekal.
Každopádně už se píše poslední kapitola politického působení Andreje Babiše, viditelně stárnoucího a slábnoucího. Statisíce lidí, kteří se sejdou na Letenské pláni, se k tomu rádi vyjádří.
