Článek
Jako učitel s mnohaletou praxí jsem už v českém školství zažil ledacos. Pokud bych měl určit den, který byl pro mne psychicky nejnáročnější, měl bych jasno hned. Před čtyřmi lety jsme spolu se dvěma mladšími kolegy tvořili komisi, která měla za úkol zjistit, zda ukrajinští uchazeči o studium rozumí česky natolik, aby ho byli schopni zvládat.
Celé dopoledne jsme se snažili hovořit s nejistými a špatně rozumějícími mladými lidmi, kterým se život obrátil naruby. Někdy stačilo, aby uvedli město, z něhož pocházeli – a měli jsme knedlík v krku. Zadání bylo navíc příliš striktní. Napsat do protokolu pravdivě, že vystresovaná slečna neporozuměla jednoduchým otázkám, přece nešlo. V jakémsi osvícení jsem zformuloval floskuli, kterou jsme pak s čistým svědomím psali jako přes kopírák: „Existuje důvodný předpoklad progresu v jazykové oblasti.“
A tak jsem po prázdninách začal učit český jazyk a občanskou nauku ve třídě, která byla vskutku pestrou směsicí. Polovinu tvořili ukrajinští teenageři, přičemž někteří žili v Čechách už řadu let, jiní pouze pár měsíců. Zbytek pocházel z Čech, ale i dalších končin.
Inu, byla to výzva. Vybavuji si, jak jsem se na první třídní schůzce snažil uklidnit rodiče. Měl jsem přitom jen pár poměrně mlhavých představ a naději, že třída bude mít zdravé jádro, dobrého ducha. Což se bohudíky potvrdilo.
Když se mě někdo ptá na ukrajinské studenty a učně, odpovídám, že se od těch českých nijak neliší. Někteří jsou sympatičtí, nadaní a snaživí – jako české děti. Jiní jsou drzí, líní, mají sklony podvádět – jako české děti. Jenomže jsou v cizím státě, žijí v neúplných (rozdělených) rodinách, nestudují ve svém rodném jazyce. Mají to opravdu velmi složité.
Ne všichni z mých ukrajinských studentů došli až k maturitě. Většina ovšem prokazovala náležitou snahu. Jednou jsem zadal dobrovolný domácí úkol – naučit se zpaměti známou báseň Jaroslava Vrchlického „Za trochu lásky“. Čeští studenti nabídku oslyšeli, zájem o dobrou známku projevili jen ti ukrajinští. Nikdy nezapomenu na ten zvláštní, avšak libozvučný přednes: šél s hlávou ódkrytou a šél bych bósy…
V těchto dnech postupně přicházeli před maturitní komisi; čeští i ukrajinští spolužáci, kamarádi. Holky, které kromě školy zvládaly i náročné brigády… Darja, která je z Luhanska a její tatínek slouží v armádě; darovala mi „maskáčové vydání“ veršů ukrajinského národního básníka Tarase Ševčenka, jaké dostávají ukrajinští vojáci na frontě… A další tváře, jména, příběhy, osudy…
Téměř čtyři roky jsem se s nimi setkával vlastně den co den. Vím, že je za námi kus práce. A jsem přesvědčen, že váleční uprchlíci, kteří u nás složili onu zkoušku dospělosti, budou přínosem pro Českou republiku, pokud tady zůstanou, anebo pro svou vlast, pokud se do ní vrátí.
Příští týden si půjdou pro maturitní vysvědčení…
Je večer, otevírám si pivo a přiznávám, že jsem tak trochu naměkko.
