Článek
Existují dva nesmiřitelné postoje:
1) Sjezd sudetských Němců na území České republiky je nevhodný, necitlivý, jde o zjevnou provokaci.
2) Setkání našich někdejších krajanů v Brně je aktem přátelství, spolupráce a překonání historických křivd.
Kde je pravda?
Záleží na tom, čí potomci jsme, respektive ke kterým předkům se hlásíme.
Mnoho Čechů za 2. světové války prokazovalo podivuhodné hrdinství, přinášelo krajní oběti na oltář vlasti, trpělo v koncentračních táborech. Pokud tito lidé nacistické trýznění přežili a z koncentráků se vrátili, byli v drtivé většině přestálým utrpením změnění. O životě, jeho ceně a křehkosti, věděli tolik, že nebyli schopní takových věci jako je pomsta a nenávist, měli odstup od nízkého, pomíjivého.
Mnoho Čechů ovšem za protektorátu kolaborovalo, udávalo, šmelilo apod. Byli to takové malé české krysy, které si po osvobození neváhali svoje frustrace a nepřiznanou zbabělost surově vybíjet na sudetských kmetech a ženských. Najednou z nich byli velcí hrdinové a odbojáři.
Potomci těch prvních – byť i jen v duchovním smyslu – dokážou být velkomyslní, věří v sílu dobra, neživí přízraky minulosti, nemají potřebu konfrontace. Brněnskou akci podporují, stejně jako třeba dcera Arnošta Lustiga či syn Nicolase Wintona.
Ctitelé odkazu těch druhých mluví o Češích, co se údajně obracejí v hrobě, lamentují a se slaboduchou oddaností naslouchají arogantní demagogii a pseudohistorickému blábolení představitelů naší (rudo)hnědé vládní koalice.
Inu – každému, co jeho jest.
