Článek
Generace, která vyrůstala s Elánem
S nostalgickým úsměvem vzpomínám na pražské koncerty Elánu v narvané Lucerně. Byla polovina 80. let, mně bylo zhruba šestnáct, na Elán chodila dobrá půlka naší třídy. Po vystoupení milované kapely vracel jsem se domů propocený a šťastný. V té době Elán středoškolskou mládež skutečně uchvátil; prodával statisíce desek, opakovaně vyhrával všelijaké ankety…
Pravda je, že tehdejší mládež objevovala spousty zajímavých interpretů, kteří dokázali oslovit – od amatérských rockových kapel, přes silnou folkovou scénu až po osobnosti typu Michala Prokopa apod. V případě muziky v žádném případě nešlo o nějakou socialistickou šeď. Problém byl však v pokrytí mediálního prostoru. K tomu se ještě vrátíme.
Teď zpět ke zlaté éře Elánu. „Prázdniny bez rodičov, prekroč svoj váhavý tieň…“ znělo z rádia, když jsem o prázdninách zkoušel balit holky. V roce, kdy jsme maturovali, byla megahitem „Stužková“. A když jsem narukoval na vojnu, nesl se přes buzerák Rážův zpěv: „Zelená brána, polnočné rána…“ V roce 1989 natočila skupina celovečerní film „Rabaka“. A pak přišla Sametová revoluce, která nastartovala novou dějinnou epochu.
Krkolomná devadesátá léta
Není pochyb, že i po rozpadu Československa zůstal Elán československou kapelou. Pouto mezi fanoušky a skupinou se však z řady důvodů rozvolňovalo.
Ani Elánu se nevyhnulo dočasné ochabnutí zájmu o tuzemskou hudbu. Vybavuji si dokonce koncert v poloprázdné Lucerně… Z teenagerů, kteří si s Elánem zpívali o kamarádství na ulici, stali se dospělí lidé s jinými starostmi a zájmy. A skupina sama také docela klopotně hledala způsob, jak překročit svůj stín. Tím spíš, že kapitalistické podnikání bylo lákavé třeba i pro leadra Elánu, který si v Bratislavě otevřel obchod s motocykly.
A do toho ta politika. Jozef Ráž veřejně podporoval kult autoritářského vůdce Vladimíra Mečiara (někdejšího slovenského premiéra), což bylo pro mnoho příznivců Elánu velké zklamání. V té době dochází také k přerušení spolupráce s Borisem Filanem, autorem textů k nejslavnějším písním kapely, jinak též Rážovým životním kamarádem.
Roku 1996 se do skupiny vrací zakládající člen a výrazný skladatel Vašo Patejdl, který byl přes deset na sólové dráze. Elán nabírá další dech.
A pak se to stalo, na konci června roku 1999. Po vážné havárii na motorce zůstává Jožo Ráž v hlubokém bezvědomí. Nikdo neví, zda těžce zraněný hudebník přežije – a pokud ano, jaké budou následky. Jeho návrat k profesionální kariéře je však roven zázraku.
Děje se ovšem něco naprosto jedinečného. Lidé se spontánně scházejí, modlí, posílají energii… Odmítají se smířit s tím, že by se jejich mládí s Elánem mělo stát definitivní minulostí. A tak ten zázrak přivolají.
Jožo Ráž se projeví jako frajer v nejlepším slova smyslu. Díky silné vůli dokáže se – fyzicky hodně změněný – vrátit do života i na koncertní pódia.
V září roku 2003 proběhne v Praze na Letenské pláni velký a úspěšný comeback.
Vstupenku jsem si tenkrát neobstaral, ale pak mi to nedalo. Zajel jsem se na Letnou alespoň podívat. U vchodu mně kdosi nabídl lístek… Ano, koncert jsem si náramně užil. Cestou z něj jsem si pak zadumaně říkal něco jako: Bylo to hezký a bylo toho dost. A neměl jsem na mysli pouze to konkrétní letenské vystoupení.
S Elánem na věčné časy?
V posledních dvaceti letech sleduji dění okolo skupiny jen okrajově. Nicméně vnímám, že značka Elán je primárně komerční záležitostí. Když se jednou za pár let podaří aktivovat zástupy nostalgických pamětníků (potažmo jejich potomků), přijdou si ve vyprodaných halách všichni na své. Jenže se lze těžko zbavit dojmu, že jde do značné míry o snobskou záležitost.
Panta rhei, všechno plyne. Jako teenager jsem nekriticky přijímal všechny Rážovy výroky. Později mne alespoň bavily svou zvláštní neotřelostí (co si představit pod tvrzením, že „kvalita žen se všeobecně zvyšuje“?). Jenže teď už mně přijdou dost hloupé, sebestředné, dokola opakované.
Věřím, že musí být šílené, dostávat po tisící stejné otázky. Chápu, že Jožo „mediální“ nemusí být totéž co Jožo reálný. Rozumím, že Ráž s Balážem mají na bedrech celou tu „legendu jménem Elán“ (Vašo Patejdl opustil tento svět v srpnu 2023), což je nutně determinuje.
Když ale Jožo Ráž nebo Jano Baláž hovoří o tom, že skupina Elán byla úspěšná díky svému jedinečnému filozofickému poselství, je to samozřejmě až úsměvně nadnesené. Anebo si pod pojmem filozofie představují něco jiného než já…
Kořeny mimořádné obliby
V čem tedy spočívá ten nepopiratelný úspěch a popularita?
Zaprvé je třeba zmínit, že v 80. letech minulého století byl slovenský pop rock opravdu dobrý. Nešlo jen o Elán. Písně Modusu, Mariky Gombitové, Miroslava Žbirky či Petera Nagye, byly nejen chytlavé, ale i vkusné. Ve srovnání s nimi byla drtivá většina tehdejší české produkce vyloženě slabomyslná. Toho si prostě nešlo nevšimnout.
Výhodou Elánu byla výrazná osobnost leadra – Jozefa Ráže. Přiměřeně výstřední, energický i lyrický, dokázal výborně komunikovat s plnými sály, a byl i mediálně zajímavý. Miro Žbirka byl oproti němu až moc „obyčajný chalan“, Peter Nagy zase působil až příliš zjemněle, čímž budil jistý despekt u mladých mužů. Jožo Ráž, vystudovaný psycholog, jakkoli pro leckoho nepříjemně namyšlený, to prostě s lidmi uměl.
Zcela zásadní byl ovšem způsob vydavatelské politiky a veřejné prezentace v socialistickém Československu. V Čechách byla dvě hudební vydavatelství, na Slovensku jediné. Dostat se do edičního plánu nebylo vůbec snadné. Kromě cenzury hrály zásadní roli konexe. Mnozí skvělí muzikanti čekali na desku třeba několik let, mnozí byli úplně bez šance.
Situace na Slovensku byla trochu jiná než v Čechách, lze říci liberálnější. Přesto ani tam nebylo jednoduché, prodrat se na výsluní. Když už se to ale podařilo, bylo pak vše snadnější, poněvadž konkurence v totalitní zemi (a před internetem) byla malá. V 80. letech vydával Elán nové elpíčko téměř každý rok, ve státním rozhlase a televizi měl dveře otevřené. Jistě, musel platit daň třeba v podobě dlouhých zájezdů do Sovětského svazu…
Všechno jednou skončí
Začátkem června by se slavná skupina Elán měla jednou provždy rozloučit s českými fanoušky. Nemám žádné puzení být u toho. Žádné moderní efekty a videoprojekce nemohou překonat autenticitu vydýchané Lucerny v mých šestnácti letech. Nemám chuť skoro v šedesáti opěvovat „Kráľovnu bielych tenisiek“, už se neztotožním s frenetickým voláním „Čaba, neblázni!“. A cena vstupenek už taky dávno není lidová…
Na druhou stranu – mám všechna řadová alba Elánu, kromě toho posledního. Až se v internetovém prostoru objeví záznam z posledního turné, určitě si najdu čas na zhlédnutí. A pak si třeba pustím i některý starší klip.
