Článek
Dominik Duka byl kontroverzní postavou v církevním i necírkevním prostředí. Ve dnech po jeho skonu se k němu vyjádřil kdekdo. Protichůdnost hodnocení nepřekvapovala, ale intenzita nenávistných vyjádření ano. To bylo opravdu skličující. Jednak ta nízkost a zavilost mnoha Dukových odpůrců, zároveň pak vědomí, že pastýř, jenž by měl vyzařovat laskavost a zpřítomňovat naději ve spravedlivé Boží království, v tomto smyslu zrovna neobstál.
Jako katolický křesťan jsem začal Dominika Duku více vnímat koncem 90. let, kdy se stal biskupem v Hradci Králové. Měl výtečné renomé – vzdělaný dominikán, vězeň komunismu, přítel Václava Havla… Roku 2010 se stává arcibiskupem pražským, záhy se mu daří vyřešit vleklý spor mezi státem a církví o katedrálu. O dva roky později je z něj kardinál…
Poprvé mne nepříjemně překvapil, když na ČT ve svém svátečním novoročním pořadu přivítal Václava Klause. Ten nedlouho předtím zakončil svůj prezidentský mandát naprosto skandální amnestií, která vedla k zastavení tisíců trestních řízení a podání ústavní žaloby skupinou senátorů kvůli podezření z velezrady. Měl jsem po sváteční náladě. V dalších letech šlo už jen registrovat nové a nové případy počínání pana kardinála, které bylo prakticky neobhajitelné před demokraticky smýšlejícími lidmi dobré vůle. Pražský arcibiskup získával sympatie těch, kterým byl Ježíš Kristus ukradený. Pokud někdo autenticky hledal Boha, v žádném případě nevyhledával arcibiskupa Duku. Svými papalášskými způsoby a necitlivými výroky velice ztěžoval situaci angažovaným laikům, pro něž se často stával představitelem toliko formálním.
Jakýmsi vyvrcholením tohoto neblahého směřování bylo uvedení obskurní knihy Spiknutí exprezidenta Miloše Zemana v prostorách Arcibiskupského paláce. Již emeritní arcibiskup Duka (který prý ke knize napsal i doslov) byl loni v dubnu hostitelem věru hanebné společnosti. Pod obrazem kardinála Berana (pro něhož si roku 1949 přišla estébácká tlupa přímo do katedrály) byli k vidění bezectní kolaboranti, zastánci Putinova Ruska, zkrátka to nejodpudivější, co politická a dezinformační scéna nabízela. Dokonce i Kateřina Konečná, vůdkyně komunistů, kteří vždycky církev nenáviděli. A mezi nimi usměvavý emeritní arcibiskup Duka. Tehdy jsem si s hrůzou říkal, že už má opravdu blíže ke kněžským monstrům typu Plojhara či moskevského Kirilla než k otci biskupovi.
Zastánci Dominika Duky pochopitelně vždycky vyvíjeli poněkud krkolomné snahy, jak svého duchovního vůdce obhájit. Na pomoc si většinou brali evangelijní texty, kde se píše, jak se Ježíš nevyhýbal hříšníkům, nezatracoval je, stoloval s nimi a podobně. Jenomže tohle přirovnání kulhá na obě nohy. Hříšníci v evangeliu se totiž vyznávali ze svých špatností, činili pokání a následovali Krista. A Pán Ježíš jim říkal něco jako: Jdi a už nehřeš. Rozdej všechno, co máš a pojď za mnou… Interakce mezi Dukou a těmi jeho „celníky“ byla však zjevně jiná, spíš něco ve smyslu: Jo, rozumíme si, jasně – vyfotíme se…
A tak jsem docela zvědavý, jak bude rozloučení s kardinálem Dukou probíhat. Televizor si určitě zapnu. V jeho životním a kněžském příběhu lze nepochybně nalézat mnohá poučení. A samozřejmě se za něj pomodlím.
