Článek
Ještě docela nedávno byly na pořadu dne hrozné obavy, že by Babiš a extremisté mohli disponovat dokonce ústavní většinou. Nejen, že se tyto obavy nenaplnily, ale hlasy pro stalinistické komunisty pod hlavičkou „Stačilo!“ skončily v koši na odpadky a strategické spojenectví kolem SPD zažilo v podstatě debakl.
Nicméně pakt okolo Tomia Okamury a nově i „klausovsko-putinovští“ Motoristé v Poslanecké sněmovně určitý počet křesel obsadí. Jde většinou o známé chamtivé a ničeho se neštítící egomaniaky, bez nichž se ovšem Babišovo hnutí ANO neobejde. Babišovi tak, přes jeho křepčení po vyhlášení výsledků, začalo docházet, že jeho 80 poslanců mu žádnou hegemonii nezaručí – a že na jiné se dlouhodobě spolehnout nemůže.
Jistě, má zastání u více než třetiny voličů, především těch pokročilého věku. Ti nostalgicky vzpomínají na časy mládí v normalizačním Československu. Babiš jim zjevně nevadí, poněvadž přivykli blábolení Husáka či Jakeše v dobách prvomájových průvodů, závodních doktorů a seriálů Jaroslava Dietla. Chválabohu oslyšeli nenávistnou rétoriku bolševických pohrobků z 50. let, ať už se ozývala z jakýchkoli úst.
V České republice máme oproti takovému Slovensku velkou výhodu v tom, že máme Senát, druhou komoru Parlamentu. A prezidenta, který není loutkou premiéra. A také občanskou společnost, která už Babiše „umí“.
Jakkoli pan Babiš „žije ve svém světě“, nepochybně musí i on nějak vnímat, že zhruba polovina občanů má pro něj jenom posměch a pohrdání. Internet je plný jeho verbálních projevů na úrovni chovance zvláštní školy, běžně bývá označován za „generátor náhodných slov“; pokud jde o všelijaké zesměšňování, lidový humor i uměleckou satiru – věru nemá konkurenci.
Dále jsou tu instituce a jedinci, kteří se mu opravdu dovedou koukat „pod ruce“. A stále ještě nezávislá média jsou schopna odhalené lumpárny zveřejňovat a rozebírat, vysvětlovat širší veřejnosti.
A nakonec – jestli Babiš a jeho koupení nohsledi, případně vyděrači, půjdou „přes čáru“, mohou dozajista počítat s odpovídajícími reakcemi na náměstích. Babišovi stoupenci nejsou schopni svého oblíbence masově podpořit; dojdou na náves, kam za nimi před volbami sám dorazí, ale nepojedou do Prahy přes půl republiky. Přesvědčení demokraté toho schopni jsou. Budou-li tedy v přímém ohrožení třeba veřejnoprávní média či justice, dojde-li k příklonu k teroristickému Rusku a odmítání pomoci Ukrajině, bude-li hrozit, že ministerský post obsadí kolaborant – začnou se nelhostejní občané šikovat.
Ať už bude konečná podoba nové vlády jakákoli, nezdá se mi pravděpodobné, že by vydržela po celé volební období. Záleží samozřejmě na tom, kolik zlého stihne napáchat – a hlavně, co bude následovat potom. Jestli se Česká republika stane regulérním fašistickým státem, nebo se vrátí k demokratickým hodnotám a pořádkům. Tohle je obrovské výzva a zodpovědnost nastupující opozice. A doufám, že nebude uhýbat před zrcadlem, které jí voliči nastavili – například pokud jde o ono „kroužkování“. Matadoři a političtí šíbři, co se „umí dohodnout“, už musí být jednou provždy pasé.
Stárnoucí Babiš s perfidními spojenci, množstvím obtížných problémů a krajní neoblíbeností u velké části občanů, vykročil podle všeho vstříc svému definitivnímu konci. Podoben je přitom pošetilému muži z Matoušova evangelia, který si postavil dům na písku: i zřítil se a jeho pád byl veliký.
