Článek
Slovo demokracie jsem poprvé zaznamenal v dětském věku, kdy si na nějaké rodinné sešlosti příbuzní dělali legraci z pojmu lidová demokracie. V normalizačním školství nám něco o demokracii říkali, ale už nevím, co vlastně. Zato si dobře vybavuji hlas Václava Malého, jak se během sametové revoluce rozléhá Václavským náměstím: Přátelé, jsme demokraté… Bylo mi tenkrát jedenadvacet. Pak bylo demokratické všechno, samo sebou i politické strany – občanská, sociální, křesťanská…
Jenže i demokrati jsou velcí hříšníci. Povedlo se jim demokracii znevěrohodnit. Rozuměl jsem tomu, že voliči začali hledat jinde, že přišla doba tzv. nesystémových stran. Ale pak se stal premiérem Babiš a prezidentem byl Zeman. Znevěrohodněnou demokracii začali ještě více dusit a znásilňovat. Řadu měsíců byla třeba u moci vláda bez důvěry Poslanecké sněmovny. Lhaní se stalo běžným politickým nástrojem. Opravdu hrozil „únos státu“. Zabránili mu skvělí lidé z Milionu chvilek pro demokracii, kterým se povedlo nebývale aktivovat a semknout občanskou společnost. „Chvilkaři“ tenkrát splnili svou historickou úlohu.
Pokládám se určitě za člověka konzervativního. Avšak potřebuji žít v liberální demokracii. Svoje stanoviska si zdůvodním; s někým se shodnu, s jinými ne, něco se prosadí k mé radosti, něco k lítosti. Hodnotové i jiné spory, různá spojenectví a jejich rozpady, to vše mi přijde přirozené. Jenomže to je bohužel svět, kterému zvoní hrana.
Jakási děsivá epidemie cynismu a slabomyslnosti decimuje národy našeho civilizačního okruhu.
Následkem jsou masově obdivovaní a demokraticky volení čelní představitelé států, kteří by ve zdravě fungující společnosti byli za mřížemi. A zároveň stav, který by se dal v celé řadě zemí označit jako (zatím) studená občanská válka. Stojí proti sobě dva nesmiřitelné tábory. Ten demokratický je zjevně méně hulvátský, ovšem nemá kam ustupovat – může leda kapitulovat před nějakou formou autoritářské vlády.
Navíc ten boj je prakticky bez pravidel. Žijeme uprostřed hybridní války, v postpravdivé, postfaktické době. Fenomény jako deep fake mají před sebou budoucnost. A u diktátorů a oligarchů vždy platí, že účel světí prostředky. Nemají žádné zábrany, vykazují psychopatické rysy a budují si kult osobnosti.
Pro demokraticky smýšlející Čechy a Češky je současný stav světa těžkou ránou. Mnozí se ocitají v deziluzích, obavách a úzkostech. K válečnému zločinci Putinovi a jeho imperiálním choutkám se přidává i Donald Trump, perfidní a namyšlený hlupák v čele USA. Na Slovensku se (přes protivládní demonstrace s hojnou účástí v mnoha městech) těší mafiánský premiér Fico, až se k němu a Maďarovi Orbánovi přidá Andrej Babiš, který je magnetem pro veškerou českou malost a ubohost. Že se tak na podzim stane, je téměř jisté, stejně jako to, že se bude opírat o partaje zastupující nenávistnou lůzu.
A není pochyb, že poté začne docházet k upevňování mocenských pozic a stále silnějším politickým tlakům. Začne přibývat zakázaného, začne přibývat přikázaného. Nastane i u nás doba postdemokratická.
Nějaký čas už se zamýšlím nad tím, jak budu v těchto podmínkách dál žít… Vzhledem ke své povaze, ke své profesi, k jakési obecné odpovědnosti, étosu.
Dlouho jsem si myslel, že to prostě „nedám“. Ale teď si říkám, že tak horké to snad nebude, jakkoli do budoucnosti samozřejmě nevidíme. Je čeho se chytit. Nacházím pro sebe dvě záchranná lana, dvě kotvy: nihilismus a víru. Na první pohled se to může jevit rozporuplně, ale není tomu tak, hezky se ty dva postoje doplňují.
Na pomoc mi přichází i věk. V mládí jsme zažil nádhernou sametovou revoluci, před pár lety podobně úžasné vzepětí při demonstracích s Milionem chvilek. A nyní – většina národa demokratické hodnoty nedoceňuje, tak co?! Nezblázním se z toho, přijmu to. Budu jistě ironický, sarkastický… Ale jinak především ulita, soukromí. A jistě také opět zmenšený okruh lidí, s nimiž se budu chtít vídat. Vždyť pokud někdo bude akceptovat stav, který mě bytostně deptá, o čem a proč bych se s ním měl bavit?
Věřím, že jakkoli s Babišem přijde diletantství a chaos, státní správa dokáže nějakou dobu fungovat „ze své podstaty“. Třeba na tom i trochu vydělám. Společně s dalšími budu „prožírat“ budoucnost, což je většině mladých podle všeho celkem jedno.
Jisté je, že se časem všichni ti nechutní kremlofilové s vůdcovským komplexem začnou vzájemně potírat. Konečná, T. Okamura, Rajchl, Majerová, Turek apod. nikdy nevytvoří trvale stabilní blok. Všichni jsme také křehcí, každým nadechnutím jsme blíže smrti. Putinovi, Trumpovi i tomu Babišovi už táhne na osmdesát. Dneska tu jsou, zítra být nemusí – nebylo by to nic extra překvapivého.
Velkou neznámou je pochopitelně vývoj na Ukrajině… A také v USA, kde Trump vyvádí natolik, že si koleduje o impeachment (kéž by úspěšný!). Vyhlídky opravdu nejsou růžové, ale naděje je vždycky přítomná.
Největší osobnosti našich národních dějin byly pozoruhodně zorientované a ukotvené; od svatých Václava a Vojtěcha, přes Karla IV. a J. A. Komenského až k „moderním“ T. G. Masarykovi a V. Havlovi. Co mají společného, k čemu odkazují? – Služba, pokora, statečnost, oduševnělost, kultura, modlitba a víra v transcendenci, resp. v Boha. To je nepochybně inspirace, to je cesta, která má přesah, která má smysl, perspektivu.
Jen to bohužel není nic pro české kvazivlastence, nic pro „naše lidi“.
