Článek
Už jako malý jsem se odlišoval od vrstevníků. Na hřišti jsem dokázal svolat kamarády z druhé strany parku a moje „mami, jdu domů!“ prý znělo až do vedlejší čtvrti. Uprostřed panelákového sídliště to nebyl problém.
Na jednu stranu je můj silný hlas super. V obchodě se nikdy neztratím, na horách mě slyší i horská služba a na výletě do zoo dokážu zahnat i ty nejotravnější opice. Ne nadarmo mi říkají Shrek. Na druhou stranu moje zvučnost občas hraničí s řvaním. Bývalá manželka mi neustále tvrdila, že děsím děti i sousedy, a stávající, ač tolerantnější, mi s úsměvem říká, že křičím. A co se týče dětí? Ty si na můj hlas už zvykly a s oblibou ho napodobují, čímž se naše domácnost mění v operní divadlo. Případně zvěřinec.
Moje řvoucí pověst se mi ale hodila na psím výcvikovém táboře. Instruktor mi dal za úkol naučit loveckého psa reagovat na povel DOWN. Nadechl jsem se a z plných plic zařval „DOWN!“ Mates, můj věrný Maďarský ohař, se bleskově připlácnul k zemi a hlavu schoval mezi přední nohy. A s ním i všichni ostatní ohaři na louce. V ten moment jsem se stal legendou tábora a Mates hvězdou. Při večerním posezení u ohně Mates vyhrál soutěž o nejrychleji pozřenou housku. Dvě vteřiny. Byl to nový rekord a já nemusel ani ceknout.
I když se občas musím krotit, na svůj hlas jsem hrdý. Je to moje síla, můj dar a moje prokletí. Dokážu s ním zkrotit psy, usměrnit děti a občas i otravného dospělého na elektrickém vozíku. Na manželku si netroufnu. Jeden rozvod mi stačí. A kdo ví, možná se jednoho dne stane i mou vstupenkou do světa opery. Vzpomeňte na Devatero pohádek a hejkala z Krákorky.
