Článek
Fakta mluví jasně. Spotřeba antidepresiv v moderní společnosti stoupá a to nejen u dospělých, ale také u dětí. Není to trochu paradox? Však uznejte sami. Žijeme v absolutním blahobytu, dalo by se říct, že žijeme v nejlepší době lidstva, a přesto se hroutíme z totálních malicherností.
Nečum dědku
Osobně jsem byl nedávno svědkem situace, kdy se dospívající teenager doslova hroutil z toho, že mu rodiče nechtějí koupit nejnovější Iphone. Seděl s partičkou kamarádů u vedlejšího stolu ve food courtu nákupního centra. Slova, která volil na adresu svých rodičů, nešlo přeslechnout. Rád bych hocha citoval, ale nemám absolutně chuť opakovat množství sprostých slov, která se mladík nestyděl použít.
Naučil jsem se už podobné situace ignorovat. Ovšem zde mě zaujala reakce pána u protějšího stolku, který si jen nahlas zabrblal pod fousy. „Smradi, já bych vám dal Iphone. Vyhnal bych vás makat rukama. Pěkně na mráz, někam do výkopu, abyste se naučili vážit si věcí.“ Pán svá slova pronesl dostatečně nahlas, aby je mladící slyšeli. Ti se jen otočili na staršího muže a odsekli: „Všímej si svýho dědku, no nečum a dej si pozor, aby ti nezaskočilo.“ A se smíchem, pravděpodobně s pocitem jak to staříkovi nandali, pokračovali dál v utěšování svého kamaráda.
Měl jsem v tu chvíli obrovskou chuť do celé situace vstoupit a mladíkům dát slovní lekci slušného chování. Pak jsem si ale řekl, má to smysl? Nepřiléval bych jen olej do ohně? Nebyl jsem sám, kdo situaci sledoval. Všichni jsme to ignorovali. Nikdo neřekl mladíkům půl slova. Lidé jen kroutili hlavou, ale myslím si, že v duchu souhlasili s tím starým pánem, který si nenechal své myšlenky jen sám pro sebe.
Na čí straně je vina?
Možná teď také prožíváte něco podobného. Možná si také říkáte, kam se ze společnosti vytratila úcta k rodičům a ke starším lidem obecně. Ono je snadné ukázat prstem do davu mladých lidí a označit je za nevychované spratky. Ale z druhé strany, když se člověk pozorně dívá kolem sebe, pořád může vidět mnoho mladých lidí, kteří se chovají jinak. Nehledejme proto chybu v dětech, ale na jiné straně barikády, v rodičích.
Krásně to vystihl mentální kouč vrcholových sportovců Marián Jelínek během nedávné besedy s Petrem Havlíčkem, kterou jsme pořádali v pražské kavárně Space Cafe. Marián popisoval následnou situaci:
Holčička se po prohraném tenisovém zápase vzteká, mlátí raketou a chová se neurvale. V tu chvíli k ní přijde maminka a začne ji utěšovat: „Neplakej, však jsi nehrála tak špatně. Příště tu soupeřku porazíš. Pojď se rychle osprchovat a zajdeme spolu na zmrzlinu, ať na to rychle zapomeneme.“
Marián tuto situaci komentoval se slovy: „Uvědomuje si ta maminka, co vůbec dělá? Jaký podmíněný reflex v tom dětském mozečku vzniká? Jaký vzorec chování programuje? Co se z toho ta holčička naučí? Je to jednoduché – chovám se špatně, hraju špatně, prohraju zápas, ale to nevadí i tak dostanu odměnu a maminka mě vezme na zmrzlinu.“
I tato situace krásně ukazuje, že odpovědnost vždy nesou rodiče. Už od malička programují chování svých dětí. Každý dobrý rodič chce pro své děti to nejlepší. Chce je chránit před nebezpečím a zajistit jim skvělé vzdělání. Ovšem, když se děti nenaučí vyrovnat s porážkou a neúspěchem během dospívání, jak si s tím poradí v dospělosti? Když jim rodiče každý den svým chováním ukazují, že výsledky v práci, velikost bankovního konta nebo společenský status je důležitější než zdraví a úcta ke druhým lidem, jaký život budou jejich děti žít?
Žijeme ve společnosti, kde je na osobnost každého z nás vyvíjen enormní tlak. Psychologové varují, že u dětí klesá mentální odolnost. Do toho nás sociální sítě neustále bombardují novými informacemi a mediální svět nás každý den straší tunou negativních zpráv. Stres je všude, prakticky na každém rohu. A kdo ho neřeší polykáním hrstky prášků na uklidnění, ten třeba sáhne každý večer po lahvi vína. Další z příkladů kterými ukazujeme našim dětem, jak přežít v moderní době. Můžeme se potom divit, jak se děti chovají? Že se například hroutí z maličkostí? A je to snad chyba dětí? Nemyslím si, proto říkám – vážení rodiče styďte se!
