Článek
Vše zřejmě začalo v době, kdy se Anička rozhodovala o svém dalším studiu. V ten moment přišla s otázkou, zda by mohla studovat v hlavním městě a žít na internátě. Překvapeně jsem vydechla: „Jsi snad šílená?“ a svůj úžas nad tímto nápadem jsem rozhodně neskrývala. Domnívala jsem se, že na takový velký krok ještě nemá dostatečný věk a zkušenosti, a rozhodně jsem nebyla připravena pustit ji do prostředí, které mi bylo cizí. Nechtěla jsem, aby se ode mě vzdálila.
Nicméně moje dcera se svého snu nezřekla. Dny střední školy rychle plynuly a ona si bez mého souhlasu podala přihlášku na vysokou. Úspěšně zvládla přijímací zkoušky a s rozjasněným hlasem mi sdělila, že za pět let se stane inženýrkou. Nechápala jsem, proč to dělá a k čemu chce mít titul? Proč nechce sedět semnou doma?
Dcera si šla vždy za svým snem
Aničky sen se stal skutečností a opravdu za pět let přišla s titulem inženýr. „Ale stále jsem byla nespokojená a nevěděla jsem, co si bez ní počnu. Pořád jsem tajně doufala, že poté, co dokončí vysokou školu, se jednoho dne vrátí domů.“ Anička však zvolila jinou cestu – rozhodla se usadit v Praze, a to na stálo. Tam si našla zaměstnání a později i partnera, s nímž založila vlastní rodinu.
„Děti jsem zpočátku vídala opravdu jen sporadicky. Bylo mi mnohem příjemnější, když za mnou přijely ke mně domů. Nechtěla jsem jezdit do Prahy, to město se mi nelíbilo. Naštěstí dcera byla rozumná a pochopila, že když je na mateřské dovolené, může bydlet u mě doma.“ Takže na prázdniny přijela i s manželem a všichni společně byli v našem domě. Navíc jsem to brala i jako příležitost vštípit a předat dětem něco od našich předků. Ať vědí, kde jsou jejich kořeny a odkud jejich rodina pochází.
Vše se změnilo, když vnučky nastoupily do školy
Situace se změnila ve chvíli, když mladší vnučka začala chodit do školky a ta starší do školy. První rok byly neustále nemocné. Jedna od druhé chytala nějaké neduhy. Moje dcera i její manžel byli neustále v práci, takže jsem se stala tou, kdo je hlídal, když onemocněly nebo měly prázdniny. Souhlasila jsem s tím.
Nicméně právě v té době začaly první neshody mezi mnou a mou dcerou Aničkou. Pozorovala jsem, že starší vnučka převzala ze školy nějaký přízvuk, který mi přišel hodně divný. Nechtěla jsem, ať takhle mluví. Snažila jsem se ji učit, jak mluvit krásnou češtinou, neviděla jsem na tom nic špatného.
Při jedné večeři dcera něco vyprávěla a vnučka ji opravila, jak by se to mělo správně říkat. Anička se na mě vztekle otočila s tím, že si doma můžu říkat, co chci, ale ať nedávám lekce dětem. Argumentovala tím, že by se dceři ve škole smáli, pokud by tam začala používat zastaralé výrazy. Zůstala jsem jako opařená. Nevidím nic špatného na tom, abychom byly hrdé na to, odkud pocházíme. Měly bychom to zahrnout do své mluvy. Přestože jsem se před Annou snažila být obezřetnější, když jsem byla s dětmi o samotě, nemohla jsem se ubránit nutkání je stále opravovat.
Dcera nevede děti k náboženství, jak si tohle může dovolit?
Dalším problémem bylo, že moje dcera odmítala vést děti k náboženství. Dcera mi výslovně zakázala, abych se před dětmi modlila, protože v tom mají zmatek. Zdůrazňovala, že otázku náboženství nechá na děvčatech, až trochu dospějí. Prý, že až budou starší, samy se rozhodnou, zda chtějí víru přijmout. Jenže podle našich tradic to není správný postup. Jsem přesvědčena, že děti by měly být k morálním a duchovním hodnotám vedeny od útlého věku, nikoli až ve chvíli, kdy samy projeví zájem.
Už v momentě, kdy dcera odcházela studovat na vysokou školu, jsem v nitru cítila, že to tak dopadne. Napadlo mě, že se z ní stane velkoměstská dívka, která opustí hodnoty, jež jsem se jí celý život snažila vštípit. Rozhodla jsem se pokračovat ve snaze ovlivňovat vnoučata tak, jak nejlépe umím. Jenže dcera mi zakazuje mé vnoučata navštěvovat. Určitě dělám to nejlepší. Já se ale nevzdám. Budu vnučky ovlivňovat a dcera jednoho dne pochopí, že se má rozvést a bydlet jenom u mě.
Autorský text, zpracováno na základě skutečného životního příběhu
