Článek
Začalo to nevinně. Měla jsem v košíku jen pár věcí a klasické pokladny s obsluhou byly plné. Ta samoodbavovací na mě mrkala prázdnotou a svůdně blikala. „Vítejte, naskenujte první položku,“ řekla mi svým robotickým hlasem. Tak jsem začala skenovat rohlíky. „Neočekávaná položka v taškové zóně,“ začala křičet pokladna. Cože? Vždyť jsem tam položila přesně to, co jsem namarkovala! Aha, byl to můj špek, kterým jsem se opřela o to místo, kam se dává zboží.
Dobře, jdeme dál. Teď už to určitě zvládnu. „Počkejte na asistenci personálu,“ oznámila mi stroze pokladna. Mladá slečna přiběhla, něco zmáčkla a s úsměvem odběhla. Dobře, jedeme dál. Jogurt - v pohodě. Banány? Tady začala ta pravá zábava. „Zvolte položku ze seznamu ovoce a zeleniny,“ říká pokladna. Scrollovala jsem nekonečným seznamem. Banán? Banány? Banány žluté? Banány bio? Banány volné? Banány v balení? Krize. Co já vím?
Po dvou minutách hledání jsem konečně našla ty správné banány. „Položte zboží na váhu.“ Položila jsem. „Nesprávná váha položky.“ Zvedla jsem je a položila znovu. „Nesprávná váha položky.“ Začala jsem s banány tancovat nahoru a dolů jako v nějakém podivném rituálu. „Počkejte na asistenci personálu.“ No to ne, z toho tady dostanu infarkt.
Další položka - čokoláda. Tu už přece nemůžu zkazit. „Naskenujte čárový kód.“ Otáčím čokoládu ze všech stran jako rubikovu kostku. Kde je ten prokletý kód? „Naskenujte čárový kód.“ Její hlas zněl už trochu podrážděně. Nebo si to jen namlouvám? „Naskenujte čárový kód.“ Ne, určitě je naštvaná.
V tu chvíli se za mnou vytvořila fronta. Cítila jsem na sobě pohledy ostatních zákazníků v zádech. Někdo si dokonce povzdechl. Ano, já vím, že jsem pomalá! Zkuste si to sami! „Neočekávaná položka v taškové zóně.“ A jsme zpátky u toho. Co je na té zóně tak záhadného? Je to prostě plocha, kam dáváte věci. Proč se tváří, jako bych tam právě položila plutonium?
Završením všeho byl pokus zaplatit. „Zvolte způsob platby.“ Kartou, samozřejmě kartou. „Přiložte kartu.“ Přiložila jsem. „Platba zamítnuta.“ Jak zamítnuta? Mám tam dost peněz! „Zkuste to znovu.“ Ne, už ne. Prosím, ne. Po patnácti minutách, třech asistencích personálu a jednom nervovém zhroucení jsem konečně dokončila nákup, který by u normální pokladny trval tři minuty.
Když jsem odcházela, pokladna mi vesele popřála: „Děkujeme za nákup, přijďte zas!“ Ne, díky. Příště půjdu raději stát frontu u klasické pokladny. Možná je pomalejší, ale aspoň se s ní dá normálně domluvit. A hlavně - živá prodavačka ještě nikdy neoznačila moje banány za neočekávanou položku. Některé vztahy si prostě nejsou souzeny. A ten můj se samoobslužnou pokladnou je jedním z nich.
