Článek
Většinu umění si spojujeme s galeriemi. Klid, bílé zdi, cedulky s datem vzniku a názvem díla. Jenže Praha skrývá místo, kde se hranice mezi uměním, architekturou a životem úplně stírá. Stavba, kterou si vymyslel, navrhl a nechal postavit sám sochař František Bílek, nepůsobí jako běžný dům. Působí spíš jako myšlenka přetavená do cihel, kamene a světla.
Zvenčí na vás vila působí skoro nepatřičně – hrubě opracované kameny, režné zdivo, sloupy, které vypadají jako z jiného století. A přece to všechno dává smysl. Dům totiž vznikl jako celek – jako vize, která má vyprávět příběh o spojení člověka, přírody a víry. Bílek ho koncipoval jako symbol „života na poli plném klasů“. Cihly evokují zemi, kámen lidskou práci, a když se podíváte z výšky, půdorys připomíná tvar kosy. A ty sloupy? Ty nejsou egyptské, jak by se mohlo zdát. Mají představovat svazky obilí.
Uvnitř pak tahle symbolika nekončí. Místnosti nejsou dělané podle běžných pravidel, ale podle autorovy představy o harmonii a světle. Výstava, která je dnes v interiéru přístupná veřejnosti, nenabízí jen hotová díla – ale i skici, kresby, studie a dopisy. Mezi nimi i návrh pomníku k bitvě na Bílé hoře, který nikdy nespatřil světlo světa. A taky sochu s výmluvným názvem Úžas – protože přesně ten pocit se návštěvníka nejspíš zmocní.
Bílek vilu stavěl v letech 1910 až 1911. Sloužila mu jako dům, ateliér i duchovní útočiště. Tvořil tady, přemýšlel, navrhoval. Vznikla tu řada jeho zásadních děl. Vysoký ateliér s typickým světlem z horních oken je i dnes součástí prohlídky. A i když už v něm dávno nikdo netvoří, pořád v sobě nese zvláštní napětí, jako by se to mohlo kdykoli změnit.
Od roku 1963 je vila ve správě Galerie hlavního města Prahy. Ta spravuje nejen expozici jako takovou, ale i celý prostor. A to s citem, který si místo jako toto zaslouží. Návštěvník tu neuvidí jen Bílkovo sochařství, ale i jeho nábytek, který si navrhl přesně pro tenhle interiér. Všechno do sebe zapadá. Tvar židle, barva stěny, směr světla. Je to dům, kde se architektura a umění neoddělují.
Galerie mluví o Gesamtkunstwerku – o „celkovém uměleckém díle“. A v tomhle případě to není přehnané. Dům opravdu působí jako něco, co vzniklo z jedné jediné vize. Nejsou tu kompromisy, žádné „tohle bylo na zakázku“. Všechno vychází z Bílkova vidění světa.
A kdo by si chtěl ten zážitek ještě prohloubit, může navštívit místní čítárnu. Ta nabízí tituly z oblasti dějin umění, estetiky nebo samotného symbolismu. Jsou tu publikace, které jinde nenajdete, i časopisy s ilustracemi a texty autorů, jejichž svět měl k tomu Bílkovi překvapivě blízko. Procházet se mezi regály na tomhle místě má zvláštní atmosféru. Jako by vás to všechno nenápadně vybízelo ke zpomalení a k přemýšlení.
Zdroje:
