Článek
Sedím doma v teple, popíjím kávu a z okna pozoruji ten každoroční vánoční blázinec. Lidé pobíhají s taškami napěchovanými dárky, strkají do sebe v obchodech a tváří se, jako by šlo o život. A já se jen usmívám. Protože jsem se rozhodla, že tenhle stres prostě není pro mě.
Včera mi volala kamarádka, celá uhoněná. Prý musí ještě upéct pět druhů cukroví, nakoupit poslední dárky, uklidit celý byt a připravit výzdobu jako ze žurnálu. „A kdy si ty Vánoce vlastně užiješ?“ zeptala jsem se jí. Odpověděla mi jen udiveným mlčením.
A přesně o tom to je. Lidé se tak soustředí na to, aby měli „dokonalé“ Vánoce, že jim úplně uniká jejich skutečný význam. Honí se za pozlátkem a zapomínají na to podstatné - klid, pohodu a čas strávený se sebou samým nebo s blízkými.
Moje sousedka každý rok vytváří vánoční atmosféru hodnou hollywoodského filmu. Světýlka blikají v každém okně, z reproduktorů duní koledy od rána do večera, a ona létá mezi obchody jako čamrda. A víte, co mi řekla minulý týden? Že se nemůže dočkat, až bude po svátcích. To je přece absurdní!
Já to mám jinak. Žádné šílené nákupy na poslední chvíli. Žádné pečení deseti druhů cukroví, které pak stejně nikdo nejí. Žádné leštění každého rohu v bytě, jako by měl přijít na kontrolu hygienický dozor. Místo toho si užívám klid.
Ráno si v klidu uvařím kávu, sednu si k oknu a pozoruji ten mumraj venku. Občas si přečtu knihu, na kterou jsem během roku neměla čas. Nebo si pustím film, který jsem chtěla vidět. A víte co? Jsou to ty nejkrásnější Vánoce, jaké jsem kdy měla.
Lidé se mě ptají, jestli mi není líto, že nemám byt vyzdobený jako výlohu obchodního domu. Není. Ptají se, jestli mi nechybí vůně čerstvě upečeného cukroví. Nechybí - když dostanu chuť, koupím si ho. A jestli mi není smutno, že neběhám po obchodech? Prosím vás, z čeho by mi mělo být smutno?
Minulý týden jsem potkala kolegyni z práce. Vypadala jako po maratonu - kruhy pod očima, rozcuchané vlasy, v ruce seznam dlouhý jak Lovosice. „Musím ještě tohle a tamto a támhleto,“ vychrlila na mě. „A co kdybys nemusela?“ odpověděla jsem jí. Podívala se na mě, jako bych spadla z Marsu.
A v tom je ten problém. Lidé si vytvořili představu, že Vánoce musí být velkolepé, dokonalé, instagramovatelné. Že musí mít nejvíc dárků, nejvíc druhů cukroví, nejvíc světýlek. A pak se diví, že jsou ve stresu, unavení a že se na svátky netěší.
Já si místo toho užívám ticho. Užívám si, že nemusím nikam spěchat. Že se nemusím s nikým předhánět, kdo má lepší výzdobu nebo víc dárků. Užívám si Vánoce takové, jaké podle mě mají být - klidné, pohodové a bez zbytečného stresu.
A víte co? Ještě nikdy jsem nelitovala svého rozhodnutí vystoupit z toho vánočního kolotoče. Protože když vidím ty uhoněné lidi venku, jak se předhánějí, kdo nakoupí víc a kdo bude mít dokonalejší svátky, jsem ráda, že jsem našla svou vlastní cestu.
Takže zatímco ostatní běhají po obchodech a stresují se přípravami, já si v klidu užívám předvánoční čas. A možná právě proto pro mě Vánoce neztratily své kouzlo. Protože jsem si je očistila od všeho toho zbytečného pozlátka a nechala jen to podstatné - klid a pohodu.
