Článek
Moje děti občas zazlobily a já jim jednu střihla na zadek. Zvýšila jsem hlas, napomenula, neposlechly poprvé, podruhé a šup na zadnici. Nebyl to trest, jen napomenutí. Ihned ho pochopily. Fyzické tresty pochopitelně zavrhuji, stejně tak jako dlouhé řevy na dítě plné výčitek a osočování.
Matka z mého okolí se nedala přehlédnout. Bydlela někde poblíž a já jí téměř denně potkávala. Sportovní typ, vlasy na krátko v moderním sestřihu a za ruku chlapečka. Tak tři roky. Chlapeček capká, matce nestíhá, ta asi spěchá a už začne na dítě ječet. „Dělej, nestihneme to, koukej přidat!“ Ženská jde rychlou chůzí, chlapeček nestíhá, škobrtne a spadne. Lavina výčitek. „To neumíš chodit? Říkám, že spěcháme. Zavřou nám poštu. Musíš přidat, teď sis umazal kalhoty, abych je prala….“ Výtky neustávají. Kluk ani nepláče, zvedne se, podá ruku mámě a ta ho táhne dál. Jsem v samoobsluze, ale z dálky slyším už ten podrážděný hlas. „Ne, to kupovat nebudem! Vůbec na to nesahej. Dej to tam! Říkám, vrať to! Koukej poslechnout!…“ Výlev je neskutečně dlouhý. Tón matky předrážděný a vzteklý. Beru pečivo a platím. Matka stále ječí. Je podzim. Prší. „Koukej si nasadit tu kapucu, zmokneš! Kam jsi to šlápl? Ty nevidíš, že je tam louže? Kolikrát ti budu vysvětlovat, že se musíš vyhnout!…“ Míjím opět stejnou matku. Léto. Dítě roste, matka je stejně nerudná. „Nelízej tu zmrzlinu tak rychle, bude tě bolet v krku. Jéžíš, dyť ti to už teče, musíš to lízat. Tak teď ti to pokapalo triko! Kdo to má furt prát?“ Dítě kulí oči. Neví, jestli lízat nebo nelízat. Všechno je špatně. Máma opět asi chvátá, táhne tašku a za druhou ruku chlapečka, který bojuje se zmrzlinou. Kouká na kornout a najednou zakopne. Leží na zemi, ale bojí se brečet. Zmrzlina se rozplácla na dlažbu. „No to si snad děláš legraci. Tady se takhle válet. Teď jsi celej špinavej a zmrzlina je v háji. Dobře ti tak, alespoň se naučíš chodit. Koukej poslouchat. Říkám ti. Spěcháme a koukej pod nohy. Já na to nemám čas ani nervy. Rozumíš?“ Klučík kývá. A tak dále rok za rokem. Kluk už chodí do školy. Má na zádech aktovku. Máma ho vleče za ruku a nepřetržitě mu spílá. Jsem opodál, slovům nerozumím. Slyším jen ten zvýšený hlas plný výčitek a kárání.
Proboha, co je to za mámu, která na toho kluka stále tak řve? Jen výčitky a lamentace. Její hysterický ječák je slyšet na dálku. Dítě je tiché a klidné. Jen máma nadává a nadává. Všechno, co hošík udělá, je špatně. Ve všem chybuje a proud napomínání nebere konce. Nikdy jsem je nepotkala, že by byla máma v klidu. Jen výčitky a zvýšený hlas nebo přímo křik.
Ta ženská si na dítěti jednoznačně vybíjí nějaké své osobní vzteky. Krach manželství nebo jiné problémy. Tichý a bledý chlapeček za nic nemůže. Nikdy jsem neviděla, že by zlobil, matku dráždil, něco odmítal, nebo se zpěčoval.
Ani jsem nepostřehla, že neurotická matka s dítětem zmizela z mého okolí. Až když jsem je potkala po nějakém tom roce v autobuse. Tichý a zakřiknutý kluk a máma. Kluka bych nepoznala. Máma se nezměnila. Upravená a nalíčená hnědovláska ve sportovním sestřihu (opravdu se nejedná o žádnou menšinu). Máma už neječela. Synovi mohlo být třeba deset nebo i dvanáct let. A v té lince městské dopravy jsem je potkávala poté často. Vystupovali u domu s byty pro sociálně slabé. Pokorný tichý kluk a jeho neurotická máma.
Co vyroste z takového dítěte? Z dětství si musí odnést jen poznatek, že všechno, co udělá je prostě špatně. Všechno. A co je proti tomu jedno plácnutí přes zadnici?
