Článek
Je to vývoj. Dříve byla pro matky malých dětí návštěva kavárny v podstatě zapovězena. Pochopitelně nebyla zakázaná, to v žádném případě, ale většina matek věděla, že děcku je nejlíp doma, na procházce, nebo třeba na hřišti, ale v kavárně její dítě nadšené nebude. Tehdy se dokonce ještě všude kouřilo, tím spíš pro dítě prostředí nebylo vhodné. Ale kouřit se v uzavřených prostorách už přestalo. Rázem se z nich stal ráj i pro malé děti. Ano, vzduch je čistý a maminky mohou vláčet své děti po kavárnách, restauracích i vinárnách.
Už to není ostuda, jako kdysi. Tehdy by na takovou mámu hned každý koukal skrze prsty a kroutil nad ní hlavou. Tahá dítě tam, kde to pro něj není vhodné. Ano, na mateřství se pohlíželo jinak. Dítě mělo být vychovávané ve vhodných podmínkách, měla by na něj být braná velká ohleduplnost, na druhou stranu mohlo být vychovávané jaksi důraznějšími prostředky než nyní. Což v praxi znamená, že když pětileté dítě několikrát pokáráte, že sousedovic psa nesmí tahat za ocas, protože ho třeba kousne a dítě tak stále pokračuje, tak jste svého nevycváleného potomka plácli přes zadek v zájmu jeho bezpečnosti. Dnes raději domlouváte psovi, aby vaše dítě nepokousal.
Přístup k mateřství se změnil, změnil se i přístup matek k dětem a přístup společnosti k matkám. A tak tu máme baby free kavárny a restaurace a hotely, všude je čistý vzduch, nikde se nekouří a maminkám s miminky se přizpůsobily prostory. Na toaletách jsou přebalovací pulty, penziony a hotely přistavují dětské postýlky zdarma a ohřívají příkrmy pro novorozence a novopečeným maminkám prostě přes jejich mateřství nic neuteče. Nemusí se vzdát svých koníčků a zálib, dále chodí s přítelkyněmi na kafíčko nebo jezdí na prodloužené víkendy či dovolené. Možná by se dokonce ani matkami nestaly, kdyby jim dnešní společnost nezaručila, že zapojení do společenského života je během mateřské naprosto normální, či dokonce žádoucí.
A jednoho dne jsem se domluvila s kamarádkou, že se sejdeme v blízké kavárně. Měla nějaký problém, problém to byl zapeklitý a potřebovala se poradit. Nebo si spíš alespoň postěžovat. Bylo jasné, že vyřešení problému nám zabere třeba dvě, nebo i tři hodiny. Usedáme ke stolku, objednáváme si. Pohodička, než se z dětského koutu nevyvalí dvě rozjívené holčičky a nedoběhnou ke svým maminkám, které právě řešily také své problémy u stolku vedle. Holčičky řvou a hádají se, maminky nadále žvatlají, až jedné ten řev začne jít na nervy a pošle holky zpět do herny. Fajn. Začneme řešit to naše, konečně se slyšíme. Klid trvá sotva pár minut a zase jek a vřískot. Máme toho po celém dni opravdu dost, chtěly jsme něco vyřešit a ne poslouchat jekot dětí. Koukáme na hodinky, je po sedmé. „Hele, ty holky by už měly jít spát, tak za chvíli bude klid.“ Daly jsme si štamprli na dobré nervy a koukly k vedlejšímu stolu. Řev neutichal, jedno děvčátko s copánky se zrovna zakouslo do zápěstí druhé holčičky. Ta začala ječet a kopat nohama. Kopla copatou do boku, stáhla ze stolu maminám misku s oříšky a chtěla soupeřku přetáhnout přes hlavu. Miska jí naštěstí vypadla z ruky, ovšem sůl z ořechů se vysypala rivalce do očí. Řev zesílil. Už se otáčejí od všech stolků kavárny. Je to opravdu otravné. Servírka už toho má také dost, jenže pracuje v baby free kavárně, takže musí být tak zvaně friendly. Jedna z matek je už trochu na nervy. Začnou se jí třást ruce a vyskočí. „Co to tady vy dvě hérečky předvádíte? Chcete jít spát? Nechcete, tak mazejte do herny, než to tady spolu s tetou vyřešíme.“ A čas běží a mámy jsou spolu zabrané do jejich problému. Iluze, že děti půjdou spát snad do osmé večerní, se rozplynula, my dopily a už jsme se neodhodlaly k další objednávce. Jdeme to dořešit raději jinam. V dalším podniku se ovšem napřed pozorně rozhlédneme, jestli lokál neokupují matky s dětmi. To už bychom opravdu nedaly.
