Článek
Rodilo se v porodnici, to je jasné a rodilo se jako na drátku. Jedna rodička za druhou, prostě standard. Porod měl svůj řád a porodnice se s nikým nebabraly. Neexistovaly žádné předporodní kurzy, nikdo nic rodičkám nevysvětlil, ani gynekolog, ani matky, které v té době s dcerami nijak otevřeně nemluvily ani o ženských záležitostech.
Přišly bolesti, manžel mě odvezl do porodnice. Zavřely se za mnou dveře. Šla jsem za sestrou, prý mám chvátnout, moc se loudám. Táhla jsem tašku s oblečením na mimino a břicho bolelo. Konečně jsme dorazily na místo. Klesla jsem na lavici. Mám čekat, až přijde doktor.
Přišel, vyšetřil mě, ani se na mě nepodíval. Houkl na sestru: „Připravte jí k porodu.“ Nastal výslech. Bylo mi zle, kroutila jsem se: „Jméno otce, poslední měsíčky, první termín, druhý termín, ženská, co se kroutíte, mluvte srozumitelně, kdo vám má rozumět, když mi tady tak huhláte. První příznaky porodu? Nemluvte mi tak rychle, copak nevidíte, že nestíhám psát?“ Konečně sestra naklapala všechno na psacím stroji.
Přišla jiná ženská a oholila mě, další mi dala klystýr. Byly to sanitárky nebo sestry? Kdo ví. Přiběhly a konaly. Dostala jsem pokyny, kam si mám jít stoupnout před záchod a kolik minut musím vydržet s klystýrem. Stály tam už jiné dvě ženské. Záchod jen jeden. Už jsem potřeboval jít, snažila jsem se na to nemyslet, prostě vydržet, jen co to jde. Vydržela jsem, bolesti sílily.
Tak tady si lehněte, všechno si ukliďte do skříňky. Ohnout se bylo téměř nemožné, z očí mi tekly bolestí slzy, zvládla jsem to. Byla jsem na hekárně. Zase o krok blíž k porodu. Byly jsme tam asi čtyři. Jedna byla schoulená pod dekou a tiše skučela, druhá občas vykřikla bolestí a třetí se kousala do rtů, aby nekřičela. „Sestró, proboha, sestró!“ Ječela ta schoulená pod dekou. Nic. Konečně se vynořila sestra, v ruce chlebíček. „Co tady tak vřískáte? Taky na vás přijde řada.“ „Sestřičko, já asi rodím, něco ze mě teče.“ Sestra se přikolíbala k ženě, strhla z ní přikrývku. „To je normální. Jenom voda.“ Už jsem byla dost vyděšená. Paní se opět schoulila pod deku a sténala víc a víc.
Sestry si asi předávaly směnu, dlouho se nikdo neukázal. Až se rozlétly dveře: „Co tady tak řvete, připravujete se na porod, musíte vydržet.“ „Sestři, já už ale nemůžu.“ Bědovala schoulená rodička. „Pošlu sem doktora.“ Slíbila sestra a obrátila oči v sloup.
Asi po hodině opravdu přišel doktor, vyšetřoval jednu po druhé, hlásil nějaká čísla sestře. Paní, která tak skučela, šla na sál první. Snad bylo něco v nepořádku, doktor šlehl pohledem po sestře. „No, voda jí praskla teprve před chvílí.“ Děla v klidu ta sestra.
Bylo dopoledne, asi dorazily lékařské posily. Na sál šly i další dvě ženy, já měla jít také, už jsem bolestí skoro umírala. Jenže na mě asi nezbyl už doktor. Dostala jsem k porodu nějakou holku. Mladá vyplašená holka v úboru studentky zdravotnické školy. Nad ní stála jakási žena a neustále jí kladla nějaké otázky. Ta holka se potila, já potřebovala porodit. Pot ze mě stékal a bolesti byly k nevydržení.
„Proboha, pani, dělejte, nebo dostanu pětku.
A holka stála a civěla mi mezi nohy. Byla jsem asi pokusný králík. Mladá, zdravá, první porod. „Tak řekni, co má rodička dělat?“ Ptala se žena z maturitní komise. „Tlačit.“ „A jak jí jako porodní sestra pomůžeš?“ Vykulená holka jen stála a krčila rameny. Byla jen o pár let mladší než já. A pak se ke mně sehnula a řekla: „Proboha, pani, dělejte, nebo dostanu pětku.“
A bylo to. Měla jsem dělat, asi teda víc tlačit, ale jak a kam? Tak jsem se vzepjala a tlačila, jak jen to šlo.
Tlačila jsem, co mi síly stačily, abych konečně porodila a ta holka nedostala pětku. Tlačila jsem jako o život a místo, aby můj první porod vedl zkušený porodník, tak jsem ještě bojovala za nějakou holku, aby nepropadla u maturity.
Povedlo se. Holka u praktické zkoušky snad nepropadla a já mám už dnes padesátiletého syna.
