Z dolu Marie se stalo peklo, které připravilo o život 319 horníků

Končila jim směna a už se těšili, až vyfárají na povrch z kilometru hlubokého rudného dolu na Březových Horách u Příbrami. Byli to lidé a dělat chyby je lidské. Ta jejich připravila o život 319 kolegů horníků z odpolední směny.

Na Březových Horách se těžila především stříbrná a olověná ruda. V roce 1822 byl založen Mariánský důl, aby pomohl především přetíženému sousednímu dolu Vojtěch. Těžba rud probíhala v této oblasti celá staletí a nikdy nedošlo k žádnému většímu neštěstí. Takže navzdory fyzické i psychické náročnosti pracovat v dole, nikdo nežil v obavách z možné rozsáhlé tragédie. V době neštěstí už důl dosahoval hloubky úctyhodných 1126 m, byl vybaven moderní technikou, ale bezpečnostní systém a povědomí o tom, jak předcházet hromadným důlním neštěstím, za pokrokem značně zaostávaly.

Bylo úterý 31. Května 1892.  Horníci pracovali v dole na ranní směně od 4 hodin od rána a zrovna okolo jedenácté jim končila směna. Už se těšili domů a čekali, až budou moci vyfárat. Cesta nahoru z 29. patra pod zemí byla dlouhá, trvala přes půl hodiny. Však také byli v hloubce 955 metrů pod zemským povrchem. Cesta to nebyla jen dlouhá, ale i celkem fyzicky náročná. Podle ředitele hornického muzea Velfla, se musel horník při transportu nejprve uchopit držadla, aby nespadl do hlubiny, a pak přestupoval z jednoho stupátka na druhé. Tuto cestu měli horníci absolvovat s dobrým světlem a zvykem tak bylo prohlédnout si svůj kahan, vyměnit knot nebo dolít olej.

U stoupacího stroje řečeného fahrkunst čekali čtyři horníci. Emanuel Kříž z Oseče, Václav Havelka z Orlova, Jan Kadlec z Příbrami a Alois Nosek z Havírny. Horník Kříž už čekal na otevření dveří stoupacího stroje a rozhodl se vyměnit si dohořívající knot. Zcela nepatrný doutnající oharek odhodil, jenže ten dopadl až o deset metrů níž, do prostoru sklípku a ještě potom doutnal. Horníci si toho všimli a oharek sledovali. Doutnání ustalo, nic se nevznítilo. I sám Kříž sledoval sklípek a vše se zdálo být v pořádku.

Většina zařízení jámy byla ze dřeva a sklípek sloužil jako úložiště různého materiálu. Právě odřezků z výdřevy, snad i zbytky koudele, která se používala k údržbě stoupacího stroje a těžních lan a vše bylo promaštěné olejovými mazadly.

Ti čtyři čekali na svůj stroj dobrou čtvrthodinu a stále kontrolovali sklípek, kam dopadl oharek. Vše bylo v pořádku. Začali stoupat v 11:30, až se jim v 12:10 ukázalo konečně denní světlo a oni bezstarostně odešli ke svým domovům. Ani další, kteří končili službu, nic podezřelého nespatřili. Horníci, kteří měli nastoupit odpolední šichtu, se teprve shromažďovali v cáchovně. To byla místnost, kde před sfárání odevzdali svůj jedinečný předmět, kartičku nebo známku a po vyfárání si ho opět vyzvedli. V případě neštěstí by tak bylo jasné, kteří horníci uvízli v podzemí.

Až hodinu poté sjíždějící horníci viděli požár. To už hořela výdřeva Mariánského dolu. Ihned se vrátili na povrch a informovali vedení dolu. Jenže nebyl plán co dělat v případě takového nebezpečí.

Vrchní správce dolu Marie, Hugo Grögler, vyslal se zprávou na kusu papíru posla k přednostovi báňského závodu. Nikdo si nedokázal představit hrůznost, která měla následovat. Horníci, kteří pracovali na odlehlejším pracovišti, varování nevěřili, nechtěli ze směny odejít a pokračovali v práci. Až později začala vznikat panika.

Důl Marie byl propojen s ostatními doly v okolí, ale únik jako takový byl takřka nemožný. Požár se rozhořel skoro kilometr pod zemí a stále sílil. Zdaleka nešlo jen o plameny, ale spíš o plyny, které se nebezpečně šířily šachtami. Když se už horníci začali dávat na ústup, bylo pozdě. Neměli šanci na zdárné vyfárání, neměli šanci na únik.

Z povrchu byly zahájeny záchranářské práce. Byly nesmírně náročné a nenesly skoro žádné výsledky. Záchranáři sami omdlévali, ztráceli vědomí a nenacházeli žádné přeživší. Sami platili životem, který nasadili na záchranu svých kolegů. I sám správce dolu Marie, Hugo Grögler, se spustil do hloubky na pomoc horníkům a to na dole Františka Josefa I., který byl s Mariánským dolem propojený. Dostal se ale jen na osmé patro, spodnější část dolu už byla plná kouře. Své pokusy o sestup opakoval, dokud sám neskončil v bezvědomí. Dolů se spouštěli i další odvážní horníci a pátrali po přeživších. Pár se jim jich povedlo zachránit, ale jak postupoval čas, naděje na nález přeživších klesala. Ve snaze uhasit plameny v podzemí, chrlily hydranty do dolu vodu, ale ani to nebylo východisko. Kouř a plyny prostupovaly do dalších štol.

Zpráva o neštěstí se rychle rozkřikla a už odpoledne 31. května byla Mariánská šachta obklopena zástupem lidí, který se neustále zvětšoval. Vytrvale čekali, kdo bude z dolu vyvezen. Ženy, které postrádaly své muže, si v zoufalství trhaly vlasy, chtěly se vrhat do hlubin dolů za svými živiteli. Jejich manžel nebyl jen mužem, kterého milovaly, ale byl to živitel rodiny. Hornické rodiny v té době žily na Březových Horách velice skromně. V hornickém skanzenu je i dnes možné seznámit se s jejich obydlím, zvyklostmi a tradicemi, které dodržovali. Chudé, malé obydlí a prostá strava. Žena pečovala o děti a muž byl živitelem rodiny. V případě úmrtí živitele se vdovy dostávaly do bezvýchodné situace. Některé ženy tiše plakaly, obcházely jednotlivé doly a věřily v zázrak. Že se odněkud jejich muž vynoří. Další spolu s dětmi truchlily a klečely celé odpoledne 31. května a modlily se úpěnlivě k Bohu. Pohled na ně rval srdce i otrlým mužům.

Pokaždé, když se vytahovadlo ocitlo na povrchu, všichni doufali, že vytáhne přeživšího horníka, ale na povrch už byly vytahovány jen k nepoznání zohavené mrtvoly, kusy těl nebo zkrvavené svršky. Jak uvádí zdroj tak se stalo, že na vytahovadle, sloužícím k dopravě osob, se nalézaly tři klobouky, jedny dřeváky, krvavé kusy mozku a krvavé skvrny. To se nejspíš do vytahovadla chtěly dostat tři osoby, které už byly přiotrávené kouřem a nebyly schopné se do něj vyhoupnout. Zachraňujícím se naskytovaly hrůzné pohledy na skvrny roztříštěných mozků a krve, části lidských těl a zkrvavených oděvů. Horníci se sbíhali k vytahovadlu, ale už byli zesláblí a omámení, padali do stometrových hloubek. Jiní vlezli do vytahovadel, ale neměli sílu, aby se udrželi, a padali dolů.

Pokusy o záchranu horníků v dalších dnech už byly neúspěšné. Poslední přeživší, Jan Soukup, byl z dolu vytažen asi 24 hodin po vzniku požáru. Horníci, kteří v dole zůstali déle, byli již mrtví. Důl byl stále zasažen jedovatými zplodinami a ti, kteří se dolů odvážili, riskovali, pokud ne svůj život, určitě zdraví. Chránili se pouze obyčejným šátkem namočeným v octě převázaným přes nos a ústa. Za vyvezení zemřelých jim byla vyplacena odměna. Mrtvoly se z dolu vyzvedávaly až do 9. června. Poslední mrtvola byla nalezena až 22. září 1892.

Celkem na odpolední směně pracovalo 835 horníků, z nichž při důlním neštěstí přišlo o život 319. Zůstalo po nich 286 vdov a 920 sirotků.

První pohřby se uskutečnily už 1. června. V 17.00 na březohorském hřbitově společný pohřeb 23 zahynulých horníků. Smuteční obřad vykonal farář P. Antonín Maděra. Vrchní rada Jan Novák pro pohnutí nemohl ani dokončit řeč nad společným hrobem. V 19.00 se konal pohřeb na příbramském hřbitovu. Rada Vajc zakončil pohřební řeč slovy: „Zdař Bůh na poslední šichtě.“ Tato slova od té doby zobecněla při hornických pohřbech. Horníci z této katastrofy jsou pohřbeni na příbramském a březohorském hřbitově, dále v Bohutíně, na Slivici, ve Třebsku, v Pečicích a v Rožmitále.

22. června důlní Klofát s horními tesaři nalezli v dole na lepenkovém obalu od dynamitových patron tužkou psanou poslední vůli z 31. května 1892. „….s Bohem, s Bohem všecko skládám na tebe, drahá manželko, odevzdávám ti děti i všecko, starej se o ně tak jak já, s Bohem vy všichni přátelé, modlete se. Tu almužnu co máš o tom víš, dlužen nejsem nikdež než Bartošovi asi 40 kr., u nás za ňáký litr piva, víc nikdež nic. Soukup František“. Horníci, kteří v dole uvízli, věděli, že nemají úniku. Modlili se a v myšlenkách se loučili se svými blízkými.

13.6. se k soudu dostavil horník Havelka. Tížilo ho svědomí. Byl svědkem toho, jak kolega Kříž odhodil nedopalek doutnajícího knotu a ten propadl do skladu. Nikdo z té čtveřice, která čekala na vyfárání, důkladně neprověřil situaci. Při neštěstí Havelkovi v dole zemřeli dva bratři a už dále nemohl snášet výčitky svědomí. Soud proběhl 2. a 3. července a usnesl se, že požár skutečně vznikl následkem odhození doutnajícího knotu Křížova kahanu, a určil jako čtyři viníky Kříže, Kadlece, Havelku a Noska. Emanuel Kříž byl odsouzen ke třem rokům, Jan Kadlec ke dvěma létům, Václav Havelka k osmnácti měsícům a Alois Nosek ke třem měsícům těžkého žaláře.

Obhájce poukazoval na to, že nikdo se nedopustil přestupku proti tehdy platným bezpečnostním předpisům a znalci sice možnost vzniku požáru od oharku připouštěli, ale s mnoha výhradami.

Dřevění bylo pokryté mokrým prachem, rozhoření od nedopalku bylo vcelku málo pravděpodobné. Navíc tehdy byla venku vysoká teplota, stejná jako v podzemí, tah vzduchu byl malý a je naprosto nepochopitelné tak rychlé šíření ohně. Požár také vznikl v době, kdy jedna směna vyfárala na povrch a druhá ještě nesfárala, takže byl zpozorován se zpožděním.

Všichni odsouzení horníci se po odpykání trestů vrátili domů. Emanuela Kříže ale zbytek života trápily těžké deprese. Cítil se vinen, že svým oharkem knotu způsobil katastrofu.

Na oběti neštěstí na dolu Marie se nezapomnělo, ani na jejich vdovy, které katastrofa přivedla do svízelné životní situace. K pomníkům i společným hrobům stále chodí lidé a zapalují svíce, v rámci nejrůznějších hornických akcí dochází k hromadným pietním aktům na těchto místech. Důl Marie stále žije. Nad budovou se už netyčí těžní věž, stala se ale útočištěm seniorů města. Historická stavba se díky rekonstrukci interiéru proměnila v dům seniorů. V protější budobě patřící také k dolu je nyní oblíbená hospoda Na Marii. Kromě běžných návštěv se zde konají různé srazy, hraje tu country a k tomu všemu cinkají půllitry dobrého piva. Lidé mají místo rádi. Jsou hrdí, že sedí v prostorách bývalého dolu Marie. Všichni místní dobře znají jeho smutný příběh.

Zdroj:

https://www.denik.cz/z_domova/dulni-katastrofa-dul-marie-brezove-hory-pribramsko.html

https://www.zdarbuh.cz/dulni-nestesti/brezohorska-tragedie-katastrofa-na-dole-marie-v-roce-1892/

https://podzemi.solvayovylomy.cz/podzemi/nestesti/04.htm

https://www.novinky.cz/clanek/historie-zahada-pozaru-v-pribramskem-dole-130-let-otazniku-kolem-doutnajiciho-knotu-z-kahanu-40416103