Článek
Ježíšku, panáčku,
my tě máme na háčku.
Ač milujem tradice,
furt lezem do zadnice.
Napřed jedněm,
potom druhým.
A Ježíšek nám už ulít.
Ježíšku, panáčku,
my tě máme na háčku.
-------------------------
Dám snad celé své jmění,
když zvím, kde Ježíšek lení.
Nikdo o něm neslyšel už léta,
ani maminka, či teta,
těm nosil dárky děda Mráz
a nám je donese Santa Klaus.
Tak kdo vlastně ty dárky nosí?
-----------------------------
Babička, která ještě zažila válku
viděla letět Ježíška na dálku.
Se svým nebeským spřežením,
zároveň se setměním,
křížil nebeské hvězdičky
a dětem vezl dárečky.
A jí jako malé holčičce,
bušilo srdíčko nejvíce.
Kdy už ten Ježíšek přiletí?
To těšení a napětí,
po večeři se snažila hrát na housličky,
tak jako hrály i jiné holčičky,
které se strašně těšily
na dáreček od Ježíška,
ať už to bylo tričko či knížka.
A celá rodina zpívala koledy,
a předčítala obdržené vánoční pohledy.
A babička už netrpělivě čichala ke klíčové dírce,
toužila cítit františky a hořící svíce,
ale pro ni to byla vůně nebeská,
vůně Ježíška, tak kouzelná a hezká.
A strašně se těšila na ten zázrak.
Po příletu Ježíška, ale stále ani náznak.
A když očuchávání klíčové dírky nebralo konce,
dočkaly se děti konečně zvonce.
Kouzelný vánoční zvoneček
rozklinkal jejich dědeček.
Ovšem babička, coby holčička,
věřila skálopevně v Ježíška.
Byl to on, kdo na děti zvoní
a ony v té chvíli rozráží dveře a letí.
Jsou nadšené a okouzlené.
Nasávají tu vůni Vánoc
a vůbec se netěší na noc,
chtějí si užít toho stromu,
který svítí oknem do dáli z domu.
Prskají praskavky, hoří svíce,
pod stromkem je dárků snad i více,
než jako děti doufaly,
letos si možná každý dva rozbalí.
Sepsáno podle skutečných zážitků jedné malé holčičky (dnes pochopitelně velmi staré paní) z Vánoc v době válečné.
