Článek
Představte si nekonečnou frontu na pokladnu ve vaší nejbližší samoobsluze. Před vámi je nespočet seniorů, pouze pár lidí je v produktivním věku. Ti berou hlavně pečivo, snad nějakou pomazánku nebo sýr, školáci si kupují svačiny a platí kartou. Jde to rychle, jenže jak říkám, většina je seniorů. Platební karta není jejich kamarádkou, platí hotově. Na hotovost nevidí, ale i já musím „brejlit do šrajtofle“, pokud tedy platím náhodou penězi a zkoumat každou minci. Prostě platba je zdlouhavá, následuje vysypání mincí pokladní do dlaně, ta je přebírá a přepočítává a lidé spěchají. Seniorů, tedy těch starších, kteří platí kartou je minimum. A nevím jak ostatní, ale i já si říkám, že jednou třeba budu opravdu stará, pokud tedy pán bůh dovolí a ještě mi dopřeje nějaká ta léta, budu třeba vůbec ráda, že se do té sámošky došourám, ale pokud tak bude, tak hlavně abych nebyla senilní a nezapomněla, jak se platí kartou. Protože v té době bych už musela být opravdu kuriozita, která by lezla všem na nervy. Oni by platili chytrými mobily a hodinkami a třeba jen dotykem ukazováku na display kasy, nebo oskenováním oční duhovky a já bych tam jako slepá bába lovila nějaké drobné ze šrajtofle a brzdila frontu. Fuj.
V dnešní době obchod, který nebere karty, zavání jakousi levotou. Já osobně si nemusím zachovávat nějakou utajenost, žiju tak nějak normálně, peníze mám uložené na účtu a netahám statisíce zpod strožoku, abych je zainventovala, či někoho podplácela. Celý můj život, i ten finanční, je průzračný a nemám co skrývat, jednám fér, nakupuji podle svých možností a můj účet v bance je vlastně transparentní, nemám co tajit. Nemusím se před nikým skrývat a nepotřebuji anonymitu. V této době není naše společnost připravena na zrušení hotovosti, především kvůli starým spoluobčanům, kteří z valné většiny platí hotovostí. Já jsem ovšem připravena na platby pouze kartou. Mně osobně by vůbec nevadily. Čím více plateb bude transparentních, tím více peněz přejde do státní kasy. (Což je pochopitelně dobře.)
A nyní k tomu pánovi, co po mně chce opětovně drobné. Je to nějaký bezdomovec či žebrák. Usídlil se nám před domem a posedává, kde se dá. Navázal jakýsi kontakt s mým synem, po kterém chce vždy cigáro, jenže syn nekouří. Žebráka je mu ovšem líto. Vypadá jako zarostlý a šedivý Santa Klause, dřepí ve špinavých hadrech a popíjí jakési čúčo. Vypadá na osmdesát, ale co člověk ví, třeba je chlapíkovi necelých padesát. A tak mě syn poprosil, ať tomu dědovi dám cigáro, až si mi o něj řekne, že by mu ho dal, ale… No jasně dědka je mi líto, chápu ho jako kuřačka, že si třeba touží zapálit a to cígo si slavnostně užije. Jenže děda po mně chce vždycky jen prachy. Sedí někde před domem, lehce se ukloní, slušně pozdraví a ptá se, jestli bych mu nemohla dát drobné. A já prostě nemůžu. Ne, že bych nechtěla, ale já je fakt nemám. Platím kartou. Z peněženky bych možná vyškrábla tak čtyři koruny, jenže za ty, by mi možná ten vousatý děda, vyškráb zase oči. No opravdu nemám.
Kartou platím ráda, je to pohodlné a obchody, které kartu neberou, obcházím obloukem, prostě jim nevěřím.
