Článek
Když se mi narodila dcera a začaly se rojit věty typu, ať si tohle období hlavně užívám, protože rychle uteče, tak jsem si klepala na čelo. Dcera prvních pár měsíců doslova prokřičela a nešla odložit z ruky. Jak si mám asi tohle užívat?
Vše si užívám, fakt!
Pak začaly první nemoci a můj neskutečný strach, abych něco nepodcenila. Jo, užívám si to, jak pláče, má horečku a já netuším, jak jí pomoci.
Přišla etapa batolete a s ním i první vlna vzdoru. Na slovo „ne“ jsem byla alergická a při procházkách venku jsem se modlila, aby neudělala scénu, protože jestli něco velmi špatně nesu, tak jsou to odsuzovací pohledy okolí. Jak já si tohle období „užívala“.
Když nastoupila do školky, měla jsem si dle okolí užívat to, že je ve školce, nemá ještě žádné povinnosti a mohu ji kdykoliv ze školky omluvit a dělat si co chci. Ty zelené rýmy, které nás provázely celý rok školky, jsem si neskutečně užívala a své okolí už jsem měla chuť kopnout kamsi. Prý užívej si!
Moje sestra mi neustále říkala: „Malé dítě - malé problémy. Velké dítě - velké problémy.“
Tak určitě! Vždyť přeci až vyroste, bude samostatnější a bude s ní alespoň řeč.
Začala jsem více chápat
Když se narodil syn, začala jsem trochu chápat význam slov, jak to rychle utíká. Tři roky s dcerou utekly jako voda a já si uvědomila, že to samé bude se synem. A užívala jsem si kojení, mazlení i to přebalování.
Pochopila jsem konečně i výhodu školky, do které dcera nemusí, když se nám nechce.
Nemoci dcery jsem brala jako čas, který můžeme strávit všichni doma. Ačkoliv moje únava a nervy byly v té době na nejvyšší možné úrovni, tak zároveň to byly nejhezčí časy.
Děti neměly žádné povinnosti a mohly celé dny řádit doma. Tancovali jsme, malovali jsme a mazlili jsme se. A bylo to krásné! Konečně jsem začínala trochu chápat, proč si mám toto období užívat.
Upřímně jsem si nejvíce užila lockdown při covidu. Všechno kolem spalo a naše rodina kvetla. Byli jsme spolu a vymýšleli jsme, jak se přes den zabavit.
Nyní lituji, ale čas nevrátím
Nyní jsou děti větší a na mě teprve v plné míře dolehla slova mého okolí. Užívej si, dokud jsou malé. A já lituji, že jsem si neužívala více.
Už mě tolik nepotřebují, toho mazlení ubylo (už jsou prý velcí). Najednou jsem si uvědomila, že mi všechno to běhání kolem dětí chybí. Chybí mi ten čistý dětský smích, který rozzářil celý den. Samozřejmě, že se smějí i nyní. Ale už to není ten typický batolecí smích.
A moje sestra měla pravdu a já se jí tímto omlouvám za pochybnosti. Malé děti tu běhaly a hrály si spolu. Vozily se na vozíčku, hrály si s legem, tancovaly… Větší děti se mi tady jen hádají a perou. Dcera už je slečna a zároveň ještě dítě. Toto přechodné období je vtipné a náročné zároveň. Hádky mezi námi jsou na denním pořádku a ze mě začíná být ta trapná máma.
A škola? Teprve teď si zcela a úplně uvědomuji, proč jsem si měla užívat školku. Už žádné neplánované výlety, protože se nám ráno nechtělo do školky a vymysleli jsme jiný program. Už žádná bezstarostná odpoledne na hřišti až do večera, protože musíme domů, aby se udělaly domácí úkoly.
A já teď už chápu, že jsem si měla miminek více užívat a měla jsem být více vděčná za to, co právě prožívám. Ale čas už bohužel nevrátím.
