Článek
Život se sourozencem s nějakým druhem postižení je komplexní zkušeností, která přináší jak náročné chvíle, tak neocenitelné životní lekce.
Mám dva sourozence s mentálním postižením a život s nimi byl (a nadále je) více než těžký.
Změna rodinné dynamiky
Když je v rodině dítě s postižením, často se mění role jednotlivých členů. Rodiče věnují více času a energie péči o hendikepované dítě, což může vést k tomu, že zdravý sourozenec má méně jejich pozornosti.
Sourozenci často přebírají zodpovědnost, pomáhají s péčí nebo přizpůsobují své aktivity potřebám tohoto sourozence.
Děti s postižením jsou prostě náročnější. Rodiče se jim musí více věnovat, aby zvládli jejich potřeby. Z mého pohledu je celá rodina doslova paralyzována, protože hendikepovaný sourozenec má vždy přednost. Od zdravého dítěte se předpokládá, že bude pomáhat a bude rozumné.
Pocity, které zdraví sourozenci zažívají
Soužití se sourozencem s postižením vyvolává široké spektrum emocí. Zdraví sourozenci často cítí hlubokou vazbu a obdiv k tomu, jak jejich sourozenec zvládá životní výzvy.
Mohou mít zároveň pocit, že na nich leží povinnost pomáhat nejen rodičům, ale i svému sourozenci.
Přestože to nemusí dávat najevo, mohou cítit, že sourozenec dostává více pozornosti a péče.
Někteří sourozenci si mohou vyčítat, že jsou zdraví, nebo že občas touží po „normálním“ životě.
Starší sourozenci pak často přemýšlejí, co se stane, až rodiče nebudou schopni pečovat o postiženého člena rodiny.
Výzvy ve vztazích mimo rodinu
Jenže nejde jen o rodinou dynamiku. Zdraví sourozenci totiž zároveň žijí své sociální životy mezi vrstevníky. A právě tento život, kde nejsou v bezpečí rodiny, bývá pro takové děti nejtěžší.
Zkušenost se sourozencem s postižením je nepřenositelná a pro jiné lidi špatně vysvětlitelná. Vrstevníci pak zcela logicky nedokáží některé věci pochopit.
Jako dítě jsem byla vystavena šikaně a výsměchu. Stačilo, aby pár spolužáků přišlo k nám domů a otevřel jim jeden z mých bratrů. Příběhy o něm ve škole nabíraly na síle a už ani nemělo smysl se snažit vysvětlovat, že polovina z toho není pravda.
Velmi se mi ulevilo, když jsem vyrostla z let základní školy. Začaly ale první lásky a ne jeden chlapec ztratil zájem, když se ke mně ve městě připojil během koncertu bratr.
Ani v pozdějším věku stigma hendikepovaných sourozenců nezmizelo, protože potenciální tchýně zajímalo, zda to není dědičné a samozřejmě nebyly nadšené, že si jejich syn vybral zrovna dívku s takovým zatížením.
Všechno zlé je k něčemu dobré
Život s mými bratry byl vždy velkou výzvou a ne vždy byly situace příjemné. Zároveň mne mnohému naučil.
Právě díky bratrům se můj budoucí život formoval k tomu, že jsem začala dělat sociální pracovnici. Díky bratrům jsem se naučila empatii a tomu, že za každým chováním je těžký životní příběh.
Každý nový případ v práci posuzuji ne podle toho, co ten daný člověk provedl, ale přemýšlím, co se mu stalo v jeho dětství nebo v průběhu života, a co ho dovedlo do tohoto bodu.
V neposlední řadě mě život s mými sourozenci naučil zodpovědnosti. Pochopila jsem, že když chci něco dokázat, tak musím sama. Jen já jsem zodpovědná za svou přípravu do školy a za své výsledky.
Vyrůstala jsem v době, kdy postižení stále bylo stigma. Dnes doufám a věřím, že rodinám pomáhají různé organizace, kde si zdraví sourozenci mohou promluvit o svých pocitech, které často děsí i je samotné.
