Článek
Jsou děti, které odmítají půjčovat své věci opravdu lakomé?
Půjčování hraček mezi dětmi je situace, která často vyvolává otázky ohledně dětské povahy. Proč se nám dítě, které půjčování odmítá často ihned jeví jako lakomé?
Děti prochází různými fázemi vývoje a mezi ně patří i to, že si svoje věci chrání a brání. Naprosto přirozená vlastnost. Můžou mít strach, že se jejich věc zničí, nebo že se jim už nevrátí.
Vy byste snad cizímu člověku půjčili na hraní svůj telefon?
Koukněte se na situaci z pohledu dospělého. Někam přijdete, posadíte se, a najednou se u vás objeví cizí člověk s tím, že máte strašně hezký telefon a že si ho chce prostě půjčit. Co si v tu chvíli pomyslíte?
„No, proč bych to měla jako dělat? To je přece můj telefon a nevidím jediný důvod, proč bych mu ho měla půjčovat, co když mi ho ukradne?“
Tak přesně tohle bych si pomyslela já. A vaše dítě, které nechce půjčovat věci si určitě řekne něco podobného. Zkrátka má strach o svou věc.
Neberte mě špatně, naučit děti se dělit je jistě dobrá vlastnost, která se do života hodí. Ale nutit děti ke sdílení svých hraček, a když nevyhoví, nazývat je lakomými, to je za mě prostě špatně.
Děti si přece, stejně jako my dospělí, můžou samy vybrat, komu a co půjčí, tak je proč je do toho nutit.
Pojď, prosím tě, chlapeček je lakomej, tak ho nech bejt.
Tuhle větu jsem nedávno slyšela na dětském hřišti a byla adresována mému mladšímu synovi po tom, co odmítl půjčit jednomu chlapečkovi svou oblíbenou hračku, se kterou si právě hrál. Maminka, která ale tuhle větu pronesla, jaksi zapomněla, že i její chlapeček odmítl půjčit hračky na písek holčičce, která byla na hřišti taky.
Moje děti si taky chtějí občas půjčit hračky ostatních a já je učím, aby se vždy slušně zeptaly a dopředu jim říkám, že ne každé dítě jim svou věc půjčí, protože přece ani oni nechtějí dát své věci z ruky. Takže často přichází na řadu kompromis.
„Ty si chceš půjčit chlapečkovo autíčko? Tak se ho musíš zeptat, a půjčit mu zase třeba svého plyšáka, víš?“ říkám svým dětem, aby pochopily, že pokud oni něco chtějí, tak je fér, aby vyšli vstříc i tomu druhému. A většinou to funguje.
Ten to bude mít v životě těžký, když z něj vychováváte lakomce.
Dětské hřiště je místem, kde se stanou i neuvěřitelné příběhy, kdy vám občas zůstává rozum stát. Na jednom místě se sejde tlupa dětí a jejich matek, a každá si razí naprosto odlišný styl výchovy a to dětské hřiště je takový průsečík toho všeho.
„Ten to bude mít v životě těžký, když z něj vychováváte lakomce.“ oznámila mi jedna babička, když můj starší syn odmítl půjčit jejímu vnukovi svůj milovaný trolejbus.
„Myslíte? Máte pocit, že bych ho měla nutit do něčeho, co zjevně nechce a není mu příjemné?“ odpověděla jsem jí s úsměvem.
„Jste máma, máte mu vysvětlit, že bejt lakomej není hezký, že se člověk má dělit a věci si půjčovat.“ odpovídala mi paní dál, s výrazem kamenné sochy.
„Aha, tak člověk se má dělit, náhodou vám už výplata nepřišla, že byste se se mnou rozdělila?“ obratem jsem se jí zeptala.
Odfrkla a už byla ticho.
Učme děti, že dělit se a být laskavý člověk je skvělá a důležitá vlastnost. Ale taky je učme, že se nemusí do ničeho nutit a že jsou situace o kterých se můžou rozhodnout samy, zvlášť pokud jde o jejich věci.
