Článek
Po více než roce, kdy jsme pro naši babičku (84) podali žádost o přijetí do domova důchodců, jsme si mohli na začátku listopadu oddychnout, protože se pro ni našlo místo. Oddychnout. Ačkoliv jsme se samozřejmě jako správná rodina starali, co jsme mohli, tak i přesto nebylo v našich silách zastat všechno, a tak, aby měla babi veškeré pohodlí, komfort a klid, nastal čas, kdy už to doma prostě sama nezvládala. Když už byla situace tak vyostřená, že po hospitalizaci v nemocnici jí hrozila léčebna dlouhodobě nemocných, tzv. eLDéeNka - LDN, tak jako na zavolanou se nám ozvali z domova důchodců, že se uvolnil pokoj.
„Babi, jsme u tebe v bytě, potřebuju, aby si mi teď řekla, co teda potřebuješ přivézt,“ telefonuju babi, abych jí do domova důchodců přivezla to, co potřebuje.
„Prosím tě, nutně, ale opravdu nutně potřebuju nějaký džíny. Když otevřeš skříň, tak tam najdeš na ramínku bordó džíny, jo? Tak ty mi, prosím tě, vem,“ dostávám od babi úkol.
Jdu do skříně, otevírám a hledám bordó džíny. Kdybyste náhodou nevěděli, tak bordó barva je tmavě červená, až vínová. Ať koukám, jak koukám, tak džíny takové barvy prostě nevidím. Jediné, které ve skříni visí, jsou šedé. Volám tedy znovu babi.
„Babi, tady žádný bordó džíny nejsou.“
„Ale prosím tě, nelži mi, jsou, jsou na předsíni, ve skříni, na ramínku.“
„Babi, nejsou prostě, žádné vínové kalhoty tady nejsou, jsou tady maximálně šedivý.“
„No dyť, o těch přece mluvím, ty mi, prosím tě, přivez.“
„Ale říkala si, že jsou tmavě červený.“
„Prosím tě, nic takovýho jsem neříkala, ty šedivý vem, jo?“
Dávám tedy do tašky šedivý džíny, beru další drobnosti, které chtěla, a s tátou, jejím synem, jedeme směr domov důchodců.
„Ahoj mami, ahoj babi,“ zdravíme ji, když dojdeme na její pokoj.
Abychom si v klidu sedli, odcházíme z pokoje do společenské místnosti, kde se posadíme ke stolu.
„Babi, tady máš ty džíny.“ podávám ji tašku.
„Jééé, moje bordo kalhoty, to mám radost, konečně tu budu mít něco slušného na sebe, kdybych někam šla,“ odpovídá nám babi s úsměvem.
„Jsou šedivý, nejsou bordó,“ říkám jí se zvedlým obočím.
„Ale, no tak. Snad vím, co mám za oblečení, ne? Tak se holt ta barva trochu seprala a vyšisovala,“ říká nám babi a použije tón, jako kdybychom snad byli slepí a neuměli s tátou barvy.
S tím si vyměníme pobavený pohled a necháváme to být.
„Co jídlo? Co sestřičky, dobrý všechno?“ ptá se táta.
„Výborný, sestřičky jsou milý, jídlo je skvělý, dokonce si představ, že tady za mnou chodí doktorka až na pokoj! Až na pokoj! To jsou služby, co?“ chválí si domov důchodců babi.
Zbytek dopolední návštěvy probíhá v pohodě, babi se vyptává na pravnoučata, blížící se Vánoce…
Ještě ten den, k večeru, jí táta volá. Tentokrát už to není tak perfektní, jídlo je prý studený, porce jsou malý a sestřičky jsou prý k ničemu. Takže si stížnosti poslechneme, protože po měsíci a půl, co babi v domově důchodců už je, víme, že je to jednou tak a jednou tak a že se pro jistotu musíme už na všechno ptát personálu, abychom měli jistotu, že to tak opravdu je.
84 let je úctyhodný věk. Babi byla dlouho samostatná, ale čas se zastavit nedá. Kruh se uzavírá a jako se babi kdysi starala o tátu, když byl dítě, teď takovou péči potřebuje zase ona. Nechátrá jen tělo, ale i mysl. Tak to prostě je, přirozený koloběh života.
