Článek
Je to tady zase. Týden vydrželi kluci ve školce a škole po tom, co byli předtím dva týdny doma s nějakou virózou.
„Blinkat, mami, blinkat!“ křičí na mě autistický syn, zatímco je na WC. Běžím, ale nestíhám to. Pohroma je na světě. Syn křičí, brečí, je celý špinavý, o místnosti, kde je toaleta ani nemluvím. Opatrně ho beru do náruče a odnáším ho do sprchy. Je mu skoro 8, ale odpovídá mentálně minimálně o polovinu mladšímu dítěti. S klidem ho sprchuji a snažím se mu co nejjednodušeji, ale zároveň co nejvíce srozumitelně vysvětlit, že by si měl jít lehnout, odpočívat, pít pomalu a být v klidu. Nerozumí mi.
„Nechci odpočívat, nechceš ležet!“ odpovídá mi křikem.
„Dobře, tak pustíme nějaké tramvaje, a půjdeš si alespoň sednout do pokojíčku na svojí postel, než to uklidím, ano? Musím vytřít, všechno umýt a zapnout pračku.“ vysvětluju mu a kladu velký důraz na slovo sednout, aby si nemyslel, že má jít ležet. Kýve že ano, a odebírá se na svojí postel.
Hledám gumové rukavice a roušku. Ano, roušku. Je špinavá podlaha, dlaždice, zkrátka všechno. A místnost s toaletou není tak velká, aby mě to nepraštilo do nosu i přes roušku. Pojďme si totiž přiznat, že i když každá máma miluje své děti nejvíc na světě, tak to neznamená, že po nich dokáže uklízet bez mrknutí oka a s úsměvem. Oplachuju špinavé oblečení a zapínám pračku. Utírám toaletu, abych ji dostala do stavu, kdy bude možné ji vytřít a vydezinfikovat. Když už jsem v tom, tak jdu zvednout všechen nábytek po bytě s tím, že rovnou vytřu celý byt. Za hodinu mám hotovo. Z dětského pokoje, kde se syn dívá na televizi se line ticho. Jdu tam potichu, vidím že spí. Hurá, alespoň nabere trochu síly, říkám si. S jeho silným ADHD se nestane jen tak, aby usnul přes den, a když už se tak stane, je to znamení, že je mu opravdu zle. Než uklidím mop a přendám vyprané prádlo do sušičky, slyším z pokoje kňučení. Je vzhůru, nemůže spát, má plný nos a zvýšenou teplotu.
„Pojď, musíme odsát nos a pak dáme kapky do nosu, jo? Bude ti líp.“ říkám mu. Sice je mu skoro 8, ale smrkat neumí, nevím proč, ale velké množství autistů má problém se to naučit, a syn je holt jedním z těch, co to stále neumí, i přes veškerý trénink.
„Nenenene, nechceš kapky do nosu, nechceš! Nechceš nos!“ začne hystericky křičet a utíká přede mnou. V tomhle případě už moc dobře vím, že není jiná možnost, než jít prostě na sílu. Připravím si odsávačku, mořskou vodu, a kapky do nosu. Syn brečí, vzteká se, bojí se. Já brečím uvnitř sebe, jsem naštvaná a jako pokaždé, když je takhle nemocný, tak mi dojde, jak je prostě jiný, než ostatní děti.
S omluvou a se slovy, že musím, mu chytám hlavu, a odsávám. Nevím, jestli to má nějaký efekt, protože mi přijde, že díky breku ten nos musí mít zase hned plný. Nakonec ještě kapky do nosu a je to. Koho by kdy napadlo, že malé dítě má takovou sílu? Neskutečný. Přijdu si jako zpráskaný kůň. Oznámím mu, že mu ještě musím dát sirup proti kašli. Nevole a řev se opakují. Už se to snažím nevnímat, prostě jen vysvětluji. Nepomáhá to, ale mám takový lepší pocit, když mu to vysvětlím, než když mu to jdu prostě beze slov nalít do pusy. Opět mu chytám hlavu, otvírám silou pusu a sirup leju rovnou do krku. Přijdu si strašně, ale co mám dělat jiného.
„Bolí tě ještě něco?“ ptám se ho vyčerpaně.
„NEBOLÍ, NEBOLÍ, NECHCEŠ BOLÍ!“ začne na mě křičet. Další úskalí jeho autismu je to, že nám nedokáže moc říct, kdy ho něco bolí a co ho případně bolí. Takže je to vždycky takový vabank, jestli na to přijdeme správně. Koukám na hodiny, sakra. Je čas jet pro mladšího syna do školky a odvézt ho na kroužek, manžel v práci až do pozdního večera. Sháním babičku a prosím ji, jestli by dvě hodiny nemohla být s malým. Mohla. Záchrana.
Po dvou hodinách přijíždím domů, tentokrát už i s mladším synem, a obratem ještě beru na procházku psa, babička prý ještě zůstane. Po návratu domu koukám na mladšího syna a všímám si, že má trochu skleněné oči a červené tváře. Ale hraje si, vypadá v pohodě, tak to zatím neřeším.
Blíží se večer, čas koupání, večeře a konečně postele. Starší autistický syn nechce jíst, je mu stále viditelně špatně. Do toho mu vyskočila teplota a tak kromě kapek do nosu, bude ještě potřeba do něj před spaním dostat sirup proti horečce. Odpolední řevy a scény se opakují. Hledám v sobě poslední zbytky trpělivosti, protože jsem už opravdu unavená. Nějak jsme to zvládli a ukládám je do postele. Hurá. Konec dne. Výživného dne.
„Máš rád mámu.“ ozve se z postele, ve které leží starší syn.
Uf, pořád mě má rád, i přesto, že do něj násilím musím dostat všechny ty léky a není mu dobře.
„Já tebe taky, oba vás mám moc ráda.“ odpovídám jim a jdu si konečně po dlouhém dni sednout. Jsem sice unavená, ale nechci jít hned spát. Chci si taky užít chvíli klidu pro sebe. Když usednu na gauč dojde mi, že jsem za celý den nic nejedla a vypila dvě kafe. Nevadí, stejně nemám na jídlo ani pomyšlení, protože v hlavě mi jedou myšlenky na to, co se bude asi tak dít v noci, nebo zítra.
Noc byla k mému velkému překvapení klidná. Sice děti spaly s námi v ložnici, ale co už. V 6:30 zazvonil budík, je čas vstávat a připravit mladšího syna do školky. Ten se probouzí, očí skleněné, tváře rudé a po rychlém změření jsem zjistila, že má horečku. Takže se moje predikce splnily. Teď to pojedu double.
Díky bohu dnes už vím, takže kyblík do každé místnosti, jasná instruktáž co se do kyblíku dělá a podávání léků dvakrát. Manžel v práci, já zatím zdravá a tak tu válčím a uvidíme jak dlouho to bude trvat, než to sundá i mě.
Zdar a sílu všem rodičům nemocných potomků!
