Článek
Když řeknu, že syn je autista, často slyším větu: „Ale vůbec nevypadá jako autista.“
Věta, která mě vždy zarazí, svým způsobem rozesměje a zároveň mi zas a znovu klade na duši otázku, jak má vlastně autista vypadat? Připadá mi, že v ní je ukrytá spousta nedorozumění o tom, co autismus vlastně je a jak vypadá v běžném životě. Protože autismus nevypadá vůbec jako nějaký oděv nebo snad kostým. Autismus je spíš o způsobu, jakým člověk vidí svět a jak s ním komunikuje.
„Vypadat jako autista“? To bude asi otázka módy!
Pokud by existovala nějaká módní značka „Autismus 2025“, asi by každý hledal v obchodě, jak to vypadá. Může to být mikina, kterou nesundáte z hlavy, když chcete utéct od přílišného hluku? Nebo třeba zvláštní způsob pohybu rukou, co vypadá jako tancování na místě? Snad i slůvko „autista“ v sobě evokuje představu něčeho tajemného, nepochopeného a zvenku nápadného.
Pravda ale je, že autismus nemusí být vůbec vidět na první pohled. Můj syn se směje, vtipkuje, sice po svém ale snaží se, a někdy dokonce je chvíli úplně ticho, takže v tu chvíli není nápady vůbec ničím. Ale pod povrchem má svůj jedinečný vnitřní svět, který se podepisuje hlavně na způsobu, jakým přijímá podněty, jak se vyrovnává s neočekávanými změnami a jak zvládá sociální interakce.
Jak se tedy autismus pozná?
Autismus je porucha neurovývojového spektra, což znamená, že se projevuje různě u každého člověka. Pro někoho je na první pohled jasný díky určitým opakujícím se pohybům, jiný zase může být tichý, zamyšlený a jeho problémy se projeví spíš v nepochopení společenských pravidel nebo ve zvláštním přístupu k emocím.
Mezi nejčastější příznaky patří:
- Náročnost na navazování očního kontaktu nebo nesledování pohledu druhých.
- Problémy s porozuměním neverbální komunikace, jako jsou mimika nebo gesta.
- Silné zaměření na určitý ohraničený zájem (například vlaky, dinosaury nebo číselné řady).
- Potřeba dodržovat určité rutiny, které pomáhají udržet pocit jistoty.
- Zvýšená citlivost na zvuky, doteky, světlo nebo pachy, které mohou být vyčerpávající.
Pokud byste chtěli popsat autistu „na pohled“, pak je to hodně zavádějící, protože jde o vnitřní svět, který zvenčí nemusí být vůbec zřejmý. Můj syn vypadá jako každý druhý kluk, kterého venku uvidíte, ale jeho pohled na svět je někdy stejně jedinečný jako malířův obraz, který vidíte poprvé a snažíte se v něm najít nějaký smysl, nebo co tím chtěl malíř říct.
Je docela komické, jak si lidé představují, že autismus musí mít nějaký „look“. Jako kdyby se dalo na někoho jen kouknut a říct: „Hm, tak tohle je autista. A tohle není autista.“ Skutečnost je taková, že nejde o „vzhled“, ale o způsob, jakým mozek pracuje a jak fungují emoce a smysly.
Takže jak vlastně vypadá autista?
Náš autista má metr dvacet, váží necelých třicet kilo. Má zelené oči, světlé vlasy, které si nerad střihá. Má dvě ruce, a dvě nohy. Překvapení, co? A má obrovské srdce, které vám dokáže nabídnout, když si k němu dokážete najít tu správnou cestičku.
A jak by podle vás vlastně měl vypadat autista?
Už několikrát mi to nedalo a položila jsem tuto otázku lidem, kteří mi s úsměvem řekli, že syn jako autista nevypadá. 99% z nich jsem vyvedla z míry. Začali skoro koktat něco o tom, že vlastně vypadá normálně a že je to hezký kluk. Prostě si asi do té doby mysleli, že autista je člověk, který má buďto zdeformované končetiny, věčně otevřenou pusu a vydává jen skřeky, jinak si to neumím vysvětlit. Tak třeba se jim trochu rozšířily obzory a dnes už ví, že autismus tvář nemá. A že autisté jsou vlastně jako zebry, nikdy nenajdeme žádné, kteří by byli úplně stejní.
