Článek
V polovině října 2025 jsem s optimistickým úsměvem (a lehkou dávkou naivity) podala odvolání proti rozhodnutí Úřadu práce o příspěvku na péči pro syna s autismem. Protože kdo by přeci nechtěl vstoupit do úžasného světa byrokratické loterie, kde je hlavní cenou nejistota a stres zdarma? Brzy nato mi v datové schránce přistálo tolik očekávané oznámení.
„Řízení se přerušuje podle § 76 správního řádu kvůli posouzení odvolací komisí na MPSV.“
Hurá, přerušeno! A teď, po pěti měsících čekání, je konec března 2026, a já nevím nic. Nevím, v jaké fázi se odvolání, které jsem pracně dávala dohromady několik hodin, které je plné paragrafů a upozornění na chyby prvotního posudkového lékaře, nachází, nebo jak dlouho ještě budu muset čekat. Absolutně nic.
Představte si to. Já, obyčejný smrtelník, obyčejná pečující matka, mám na podání odvolání přesně 15 dní od doručení rozhodnutí. Tik tak, žádné protahování, žádné „ještě chvilku“. Musím během toho shromáždit nové zprávy od specialistů, a to vše pod tlakem, protože na nahlednutí do spisu mám jasně daný počet dní a na doplnění nových nálezů striktní termíny.
A teď úřady. Mají 30 dní na předání spisu na MPSV, dalších 30 na rozhodnutí. A teď přijde ten magický trik, který se nazývá - § 76 správního řádu! Tohle kouzelné paragrafové zaklínadlo jim dovoluje „přerušit“ řízení na neurčito, dokud posudkový lékař neudělá svůj verdikt. V praxi? 3–12 měsíců čekání, protože systém je podfinancovaný, přetížený a nikdo nestíhá. My musíme lhůty dodržet téměř na minutu, zatímco oni si je ohýbají tak, jak zrovna potřebují. Žádný stres, jen pohodový výklad na úkor našich nervů a psychického zdraví.
A co když mi nakonec, místo rozhodnutí, přistane do datovky zpráva, že mám doložit nové lékařské zprávy, protože ty, které jsem doložila v říjnu, už nebudou platit? Neoficiálně se totiž hovoří o tom, že lékařské zprávy by neměly být starší 6 měsíců. Jak k tomu ale přijdu já, která doložila lékařskou zprávu ze stejného dne, v jaký jsem podala odvolání? Je snad mou chybou, že nikdo neměl čas půl roku na spis mého syna? Nemyslím si. A přesto to budu zase já, kdo bude řešit neschopnost úřadu tím, že bude případně zběsile pod stresem shánět termín u dětského psychiatra, abych mohla doložit aktuální zprávu, a budu na to mít oněch 15 dní. Ne půl roku jako posudková komise MPSV. A to zní fér, nebo ne?
A přitom by třeba stačilo, minimálně u chronických, či stálých postižení a nemocí, nechat platnost zpráv třeba na 12 měsíců, zkrátit dobu řízení a zřídit nějaký online systém, kde by člověk věděl, jak to s jeho odvoláním, anebo i žádostí vlastně vůbec vypadá. Ale to by asi narušilo úřední klid a pohodu. A tak tady s ironickým úsměvem píšu tyhle řádky a říkám si, kolik takových nás asi je.
Zdroj: vlastní zkušenost
