Článek
Petr Jochec se po nečekané smrti své ženy sám stará o dvě dospívající děti. Syn Péťa má těžký autismus, je nemluvící a díky svému nepředvídatelnému chování je náročný na péči. Sociální systém v ČR ale není na takovéto lidi připravený a přesně proto vznikl dokument „Co s Péťou?“.
Tento dokument měl otevřít oči i široké veřejnosti v tom, aby se lidé zamysleli nad tím, jak je náš stát připravený pomoci takovýmto rodinám. Protože nikdo z nás neví, co nás v životě potká a kdy budeme pomoc takového rázu potřebovat. Namísto toho se ale komentáře hemží odpornými slovy, kde Péťu nazývají monstrem, které patří do ústavu. Nebo zvířetem, které by se mělo zavřít do klece. Výjimkou nebylo slovo „utratit“. Blíží se rok 2026 a v naší společnosti se stále najdou jedinci, kteří jsou schopni uvažovat takto. Strašidelné.
Na druhou stranu se našla i kupa lidí, kteří projevili solidaritu, vyjádřili obdiv a smekají před nekonečnou péčí Petra Jochece o jeho syna. Opomenout bychom neměli ani Péťovo sestru Vanessu, která je zdravá a opravdu významně otci pomáhá dlouhodobě s péčí o jejího bratra, ačkoliv to i pro ní musí být velmi náročné a vyčerpávající.
Refrén „Patří do ústavu“ se objevuje pokaždé, když společnost nechce vidět, kolik stojí každodenní práce jedné rodiny. V reálném světě ale žádné kouzelné „ústavy“ s kapacitou na tak náročné klienty prostě neexistují. Rodiny čekají roky, zařízení Péťu odmítají a nakonec končí na izolaci psychiatrie jen proto, že systém nemá jiné místo. Což ale není řešení a už vůbec ne důstojné řešení této situace.
Ještě než vůbec došlo k premiéře dokumentu, se totiž poselství filmu bohužel naplnilo a otázka „Co s Pétou?“ najednou dostala naprosto jiný význam, než jen název tohoto díla. U pana Jochece totiž po operaci nastaly komplikace a musel tak být převezen do nemocnice, kde následně zůstal hospitalizován. O Péťu se pár dní starala jeho sestra, která má ale vlastní rodinu a situace se nedala vydržet. Obvolala zařízení po celé republice a všude se jí dostalo stejné odpovědi.
Nemáme místo. Takové klienty bohužel nepřijímáme.
Nakonec Péťa strávil 4 dny na izolačním pokoji v psychiatrické léčebně a následně byl převezen do Respitního centra Nautis Bohnice, kde může zůstat do 7. prosince. Pak, pokud se pan Jochec, jeho táta, nevrátí z nemocnice domů, tak nemá Péťa kam jít a situace se opakuje.
A na tuto skutečnost vlastně dokument poukazuje celou dobu, že není zařízení, kde by mohli lidé, kteří mají handicap jako Péťa žít. Důstojně žít. Důstojně, to je to důležité slovo. A ne v psychiatrické léčebně, kde dostanou takovou dávku zklidňujících léků, které ve finále vůbec nepotřebují, kdyby se jim někdo věnoval, jen aby od nich byl klid. A přesně tuto skutečnost nejsou stále někteří z nás schopni pochopit a v komentářích na sociálních sítích používají slova jako: Monstrum, zavřít do klece, připoutat, a nebo utratit.
Jestli jsem z tohoto dokumentu něco pochopila já (možná na to díky tomu, že jsem sama mámou autistického chlapce koukám jinou optikou), tak to, že sociální systém v ČR selhává a že situace je opravdu neúnosná a měla by se rychle řešit.
A hlavně sem si odnesla to, že rodičovská láska hory přenáší. Rány přenáší a přenáší všechnu bolest. Protože v očích pana Jochece nevidíte strach, nebo nenávist, ale čistou lásku. Nic víc, nic míň.
Budu se o něj starat, dokud budu moct.
Zdroj: Dokument „Co se Péťou?“
