Článek
Čtvrt roku jsem nepsala. Ti z Vás, kteří tu jsou se mnou od začátku si toho jistě všimli. Ne protože se v mém životě nic nedělo, ale protože se odehrálo tolik věcí, že jsem prostě nechtěla každou z nich vysvětlovat nahlas. Potřebovala jsem si je srovnat a prožít sama v sobě. V tichu, aniž by mě kromě vlastního odrazu v zrcadle nikdo viděl a třeba i soudil.
Malou část toho, co se se mnou dělo, mohl však někdo zvenku snadno poznat. Jsem stále „pečující“. Stále ta, „která to zvládá“. Před ostatními na tváři široký smích, z mých úst pramení vtip za vtipem a věta, že je všechno v pohodě. Že je všechno dobrý. Protože si prostě tak nějak pořád myslím, že to musí být dobrý a že to bude dobrý. Protože si to jinak neumím připustit a představit. Ačkoliv uvnitř mě smích a vtipy nejsou, tak jsou tou nejlepší obrannou maskou.
Dny jsou často monotónní, stejné. Jako nějaká časová past. Člověk ráno vstane a podvědomě ví, co se bude dít. Co vaše autistické dítě hned řekne, kam půjde, v kolik vstane. Každodenní scénář. A přesto každé ráno s úsměvem vstanu a jdu. Kolikrát ne proto, že chci. Ale proto, že musím. Že to jinak nejde.
Vyhoření není jen slovo, které poslední dobou rezonuje sociálními sítěmi. Je to reálný pocit, který se špatně popisuje. Je to něco, co je často schované za větami:
Jsem v pohodě.
Všechno je dobrý.
Nic se neděje.
A přitom jsem to já, kdo je záložním zdrojem energie pro naší rodinu, který se častokrát nestačí dobít a jede z rezervy. Vyhoření není jen slovo moderních článků o psychologii. Je prostě ukazatelem toho, že něčeho už je moc. Odpovědnost, emoce, očekávání, nebo naopak stále ty stejné momenty a chvíle. A přesto si občas říkám, že mám přeci rodinu, děti, v pohodě život, tak proč se tak cítím, když někteří jsou na tom mnohem hůř? A k tomu všemu se ještě přidají výčitky, že si vlastně dovolím se cítit zle. Protože bych neměla. Protože k tomu nemám důvod přeci.
Musím dávat rodině péči, lásku, svůj čas a svojí energii, aby to všechno fungovalo, ačkoliv moje baterky nemají moc času k dobití. A přesto všechno to stále dělám ráda. Zvláštní, že? A i když o tom píšu, tak stále cítím takovou ruční brzdu, která mi našeptává, že se vlastně tolik neděje, že to není tak hrozný. Paradox.
A tak jsem měla čtvrt roku pauzu, protože jsem nedokázala napsat ani slovo. Teď, když sem si dokázala přiznat, že i na mě toho občas může být hodně, tak se můžu zase vrátit. Konečně.
