Článek
Naivně jsem si myslela, že vyřízení pasu bude jedna z těch rychlých věcí. Takové to: „Skočíme tam, vyfotí ho, hotovo“. V hlavě jsem měla ideální scénář. Spolupracující dítě, dvě minuty u přepážky, odchod domů. Ano, přesně ten typ iluze, který si člověk drží, dokud ho realita jemně, ale důrazně nezačne fackovat.
Na úřadě klasicky plno. Dusno, lidi, nervozita ve vzduchu. Malý už od začátku na hraně, já v režimu „Hlavně to nějak ustát“. Přijdeme na řadu, připravuju syna na focení a v tu chvíli začíná něco, co by si klidně zasloužilo vlastní epizodu v sitcomu.
„Podívej se rovně.“
Syn se podívá. Těžko říct kam. Rozhodně ne tam, kam by měl. Spíš někam, kde se pravděpodobně řeší smysl vesmíru, nebo někam, kde si představuje konečnou své oblíbené trolejbusové linky.
„Zavři pusu.“
On zavře oči. A otevře pusu dokořán, jako by čekal na kontrolu u zubaře.
První náznak, že to nebude jednoduché.
„Ne, pusu zavřít, oči nechat otevřené.“
Dobře. Pusa zavřená. Ale brada mizí v hrudníku tak hluboko, že z něj je během vteřiny želva. Velmi zamyšlená želva.
„Zvedni hlavu.“
Okamžitě si položí ruku na hlavu. Protože… proč by ne.
V tu chvíli už začínám cítit, jak se mi v hlavě míchá smích s bezmocí. Ten typ situace, kdy víte, že byste se neměli smát, ale čím víc se držíte, tím je to horší.
Následuje série pokusů, která by se dala popsat jako: „Co všechno se dá pokazit během jedné fotografie?“. Koukej, nekoukej. Hlavu nahoru, hlavu dolů. Pusu zavřít, pusu otevřít. Vlastně už je to jedno. Každá instrukce se v jeho hlavě promění v něco úplně jiného.
A přesně v těchto momentech si člověk uvědomí, jak strašně moc je autismus neviditelný. Dokud se nedostanete do situace, kde stačí udělat jednoduchou věc. Jako se třeba vyfotit. Zavřít pusu, oči nechat naopak otevřené a koukat přímo do foťáku.
Nestačí.
Není to o vzdoru. Není to o nevychovanosti. Je to jako kdyby každý pokyn prošel přes nějaký vnitřní překladač, který ho upraví do vlastní verze překladu.
Po několika minutách, které působily jako menší věčnost, se podaří ulovit fotku. Ne dokonalou. Ne podle představ úřednice, a vlastně ani mých. Ale dostatečně použitelnou, aby z toho byla fotka na cestovní pas, a ne důkazní materiál pro mimozemskou civilizaci.
Odcházíme pryč. Já psychicky vyždímaná, on naprosto v pohodě, ještě se chválí, jak je šikovný, protože podle jeho měřítek to zvládl naprosto skvěle. A vlastně proč ne, zvládl.
A někde v pozadí mi zní ta věta, kterou člověk slyší pořád: „Vždyť autismus má dneska skoro každý.“
Jasně.
Protože každý zažije situaci, kdy řeknete dítěti, ať zavře pusu a výsledek je otevřená pusa a zavřené oči. Každý zná ten moment, kdy zvedni hlavu znamená, polož si na ni ruku a tvař se, že jsi to pochopil správně.
Úplně běžná věc, ne?
Upřímně, kdyby to měl opravdu každý, úřady by fungovaly trochu jinak. U focení by nebylo žádné: Podívejte se rovně, ale spíš: Zkusíme to, uvidíme. A k žádosti o pas by se automaticky přikládala i žádost o pevné nervy.
Ale víte co? Možná je to nakonec dobře.
Aspoň si člověk uvědomí, že to, co zvenku vypadá jako „malá banalita“, může být ve skutečnosti malá expedice do úplně jiného světa.
Svět, kde logika nefunguje podle pravidel většiny.
A kde obyčejná fotka na pas klidně vydá za celodenní zážitek. Na který se sice těšíte asi jako na návštěvu zubaře, ale pak na něj ještě dlouho vzpomínáte.
