Článek
Už několik let jsem doma jako pečující osoba o autistického syna. Ne proto, že bych nechtěla pracovat, ale protože skloubit pracovní dobu s jeho potřebami se ukázalo jako téměř nemožné. Najít zkrácený úvazek, který by respektoval čas vyzvedávání ze speciální školy, pravidelné terapie a pevný režim, se mi za tu dobu nepodařilo. Inzeráty s „flexibilní pracovní dobou dle domluvy“ zněly slibně, realita ale byla vždy stejná.
A tak jsem zůstala doma. Žena v domácnosti. Označení, které v mnohých evokuje pohodlí a minimum povinností. Jenže domácnost se sama neuklidí, nenavaří a dítě se speciálními potřebami si samo program nezařídí. Když k tomu připočtu fakt, že manžel pracuje jako hlavní živitel rodiny, je jasné, že dny rozhodně nejsou prázdné a není v nich prostor pro nudu a odpočinek.
Přesto jsem si poslední rok čím dál častěji připadala, jako bych stagnovala. Stála na místě a nikam se neposouvala. Jako kdyby všechno co dělám, mělo hodnotu jen pro mou rodinu, ale pro ostatní jsem byla ta, co je doma a nic nedělá. A právě tehdy se zrodila myšlenka. Zkusím vysokou školu.
Potřebovala jsem kombinované studium a ideálně bez nutnosti dojíždění. Syn je zvyklý na svůj režim a možnosti hlídání jsou omezené. Výběr tedy nebyl široký. Nakonec padla volba na sociální a kulturní antropologii.
Ano, je mi jasné, že to není obor, který by automaticky otevíral dveře k dobře placené práci. A upřímně. Ani nevím, jestli mi ten titul někdy bude k něčemu platný. Jenže tentokrát nejde primárně o uplatnění. Jde o pocit, že jsem něco dokázala i mimo roli mámy a pečující osoby.
Přijímací zkoušky pro mě byly malým dobrodružstvím. Seděla jsem v posluchárně plné čerstvých maturantů a připadala si, jako bych tam tak úplně nepatřila. Přesto jsem test zvládla. A k mému překvapení velmi dobře. Do plného počtu bodů mi totiž chyběly jen dva.
Jestli zvládnu celé studium, nevím. Možná přijde chvíle, kdy toho bude moc a já to vzdám. A možná naopak zjistím, že mám chuť pokračovat dál. Kdo ví, to vše ukáže čas.
Ale jedno vím jistě už teď. Zkusit to byl správný krok. Ne proto, kam mě to možná dovede a že třeba budu mít před jménem dvě písmenka navíc. Ale proto, že se budu zase chvílemi věnovat sobě a budu dělat něco pro sebe. A to je vlastně ve finálně důležitější, než nějaký titul.
