Článek
Můj starší syn je autista. Je mu skoro 8 let a má různé diagnózy. Je to atypický autista s lehkou mentální retardací, silným ADHD a dalším. A hlavně je úžasný. Každý den mě učí, co znamená bezpodmínečná láska, trpělivost a radost z maličkostí. Ale buďme upřímní a přiznejme si, že život s autistickým dítětem není vždy jednoduchý. A ne, není to většinou proto, že by byl „jiný“. Je to často proto, že svět kolem nás má často problém pochopit, že není Rain Man ani Forrest Gump.
Lidé mají tendenci hledat škatulky, šablony, do kterých by dokázali všechno vtěsnat a napasovat. A jakmile něco, nebo někdo do takových šablon nezapadá, je to špatně. Viděli film, četli článek, nebo slyšeli příběh a najednou vědí, co to znamená „být autista“. Jenže můj syn není žádná postava z Hollywoodského filmu. Je unikátní a originální, jako každé dítě na spektru, a vlastně i to mimo spektrum. Některé dny jsou plné smíchu a pokroků, jiné zase výzev a někdy i slz. A je to tak v pořádku. Autismus je totiž jako skládání puzzle bez předlohy. Každý dílek má své místo, ale trvá déle ho najít a umístit ho na správné místo. Občas ten proces může být frustrující, ale výsledek stojí za to.
Co mě ale opravdu dokáže ublížit nejsou synovy záchvaty, nebo naše nedorozumění. Jsou to pohledy a poznámky okolí, když zjistí, že je autista. A co umí zvláštního? Umí počítat do milionu? Má fotografickou paměť, viď? Že on uměl číst už v roce? To prý autisti umí. Když odpovím, že vlastně nic takového, tak si ihned všímám, jak se na jejich tváří objeví zklamání, protože přeci tohle mají autisté umět. Viděli to přeci ve filmu. Ale stále lepší tohle než experti na vše. „Třeba by mu pomohla dieta? A nebo jen trochu disciplíny a výchovy.“ Jasně, protože já přeci na výchovu kašlu a disciplína určitě vyřeší neurologickou odlišnost mozku.
Bez humoru by to nešlo. Protože když je v létě, v 5 ráno světlo a vaše autistické dítě začne vstávat, protože se přeci spí v noci, když je tma, tak máte pocit, že umřete na únavu. A tak vám nezbývá nic jiného, než se tomu zasmát, jak vám to vlastně dokáže logicky vysvětlit. Ale jsou i ty malé zázraky, které se dostaví postupně, třeba jako když vám zničehonic řekne: „Mám rád mámu“. Pro někoho možná banalita, pro mě středobod vesmíru. Tyhle momenty jsou pro mě jako malé poklady, které nosím po „kapsách“ a které mi dokazují, že všechna snaha a vůle mají smysl. Naše malá vítězství.
Můj syn mě naučil jednu důležitou věc. Milovat bez podmínek. Milovat někoho ne proto, že splňuje naše očekávání nebo zapadá do škatulek společnosti, ale proto, že je takový, jaký je. A i když je někdy náročné čelit předsudkům okolí, nebo zvládnout náročné dny, nikdy bych ho nevyměnila.
Takže až příště potkáte rodiče s autistickým dítětem, zkuste se vyhnout otázkám typu: „A co umí zvláštního?“ Místo toho se zkuste třeba jen zeptat, jak se jim dnes daří. Protože děti, jako můj syn, nejsou definovány svou diagnózou. Jsou definovány láskou těch, kteří je skutečně znají a ví jací jsou.
A jestli i přesto vás zajímá odpověď na otázku, co umí můj syn, tak umí být největším učitelem v tom nejdůležitějším předmětu života: jak milovat bez předsudků a bez očekávání.
