Článek
Říká se jim skleněné děti, protože jsou sourozenci osob s postižením, a kolikrát se mohou cítit křehce a snad i neviditelně ve chvílích, kdy rodiče, ač třeba nezáměrně, upínají pozornost na jejich sourozence s postižením.
Jsem máma. A to rovnou dvakrát. Jsem máma staršího, skoro 8letého autistického syna. A jsem taky máma mladšího syna, kterému bude za měsíc 5. A to on je naše „skleněné dítě“.
Když jsem ve svých 25 letech porodila našeho prvního syna, tak by nikoho z nás nenapadlo, že se nám obrátí život vzhůru nohami. Nyní, v jeho téměř 8 letech víme, že je to atypický autista s mentálním postižením, silným ADHD a dalšími diagnózami.
Nicméně dnes to není o něm. Dnes je to o našem mladším synovi.
Když se náš mladší syn narodil, tak staršímu bylo dva a třičtvrtě roku. Tehdy ještě neměl potvrzenou žádnou diagnózu, ačkoliv jsme tušili, a já vlastně věděla, že je to něco jinak.
Nebudu lhát, bylo to a je to vlastně stále náročné.
Jestliže se říká, že mateřství je jako peřina, kterou můžete přikrýt všechny, ale nikdy ne stejným dílem, tak u výchovy dětí, kdy je jedno postižené, to platí minimálně 10× tolik.
Ačkoliv se s manželem bezmezně snažíme, aby mladší syn nepociťoval následky postižení jeho bráchy, není to vždycky snadné. A možné. Četné terapie, senzomotorické kroužky, kolikrát se musel a stále musí časově podřídit tomu. Procházky a výlety vedené tak, aby je jeho autistický bratr snesl v pohodě a nedošlo k meltdownu? Naprosto běžné. Zatímco on se ve svých 4 letech sám obleče, vyčistí si zuby, jeho bratrovi musím se vším stále pomáhat. Víte, náš mladší syn je hodně samostatný. Nevím, jestli je to, protože je šikovný, nebo že si kolikrát musel poradit sám, než jsem obstarala staršího. Vím, že hodně lidí si asi řekne, proč jsme si tedy pořizovali další dítě. Odsoudí mě třeba. Kdo ví. Mezi lidmi, kteří vás neznají, nikdy vás neviděli, se totiž vždycky najde nejvíc soudců a morálních majáků, kteří mají pocit, že to ví nejlépe a že oni by to přece udělali úplně jinak.
Snažím se, strašně moc se snažím…
Abych měla tu možnost trávit kvalitní čas jen s ním, aby měl mou plnou pozornost a věděl, že máma je tady i pro něj. A myslím, že zatím se mi to daří. Zatím. Stále je malý a je mi naprosto jasné, že další nástrahy výchovy autistického dítěte přinese i puberta, kdy se bude do puberty blížit i mladší syn. Bude větší, bude už všechno vnímat a třeba už to tak v pohodě nebude. Nechci, aby si někdy myslel, že doma hraje druhé housle, nebo že je snad na vedlejší koleji, protože tak to není a dělám vše proto, aby to tak nikdy nebylo. Nechci, aby se někdy dostal do bodu, kdy by nás nechtěl „obtěžovat“ svými starostmi, protože jich přeci máme dost s jeho autistickým bráchou. A už vůbec nechci, aby si někdy, byť jen pomyslel, že předpokládáme, že jednou po nás převezme rodičovskou roli, protože náš starší syn nikdy nebude nejspíše schopný vést samostatný život, ve kterém by nepotřeboval dohled a pomoc další osoby. Zároveň ale doufám, že jejich sourozenecký vztah bude natolik silný, že mladšímu nebude jednou, po našem odchodu, jedno, jak jeho autistický brácha dopadne, kde skončí, co s ním bude.
Ve svých 33 letech řeším, co bude za 20, 30 let
Myslím, že nikdo by v tomto věku neměl řešit otázku, co bude s mými dětmi, až já tady nebudu. Ale bohužel jsou rodiče, a nejsme to jen my, které tato otázka trápí a bolí. Chci, aby náš mladší syn mohl jednou říct, že měl krásné dětství, kde se mu máma s tátou věnovali. Kdy si to s nimi užíval a odnáší si tak na to období krásné vzpomínky. Zároveň ale moc dobře vím, že péče o jeho bráchu je zkrátka náročnější a že mi tak logicky zabere víc času. A vím, že soužití s ním je občas těžké. Moc těžké, když nemá svůj den, má záchvaty, je hlasitý, není společenský, odhání mladšího pryč, který je zase naopak parťák do každé nepohody a moc rád se kamarádí.
Prostě jenom doufám
Že to děláme správně. Spravedlivě. Že jsme dobrými rodiči, i s tím, co jsme dostali od osudu naděleno. Nikdo mi nedal k rodičovství manuál a už vůbec ne k rodičovství jiného dítěte a jeho zdravého sourozence. Nemám patent na rozum, to vůbec. Ale mám srdce plné lásky, které je spravedlivě naplněno city k oběma synům a moc doufám, že to mladší jednou uvidí, pochopí, a nebude si připadat odsunutý, ošizený. Že si třeba ani jako skleněné dítě připadat nebude…
