Článek
„Babi a děda se moc nezajímají. Vlastně skoro vůbec. A hlídání? To neexistuje. Vlastně to nikdy ani nezkusili,“ slýchám, nebo čtu často od jiných rodičů autistických dětí, když se stočí řeč na prarodiče. Předpokládám, že velká většina z nás chce pro své děti funkční rodinné vztahy a pouta. Nejen pro pocit sounáležitosti, ale i proto, aby vaše autistické dítě jasně vědělo, že tohle je babička, tohle je děda, tohle je teta, a tak dále.
Vztahy s prarodiči jsou potenciálně těmi nejsilnějšími a nejbližšími ihned po těch, které máme se svými rodiči a sourozenci. Díky nim si naše děti tvoří se svými prarodiči nejen vztah, ale vytváří i spousty vzpomínek, které si ponesou po celý svůj život. Ale co když se takové vztahy nevytvářejí? Co když není z čeho to pouto a ty vzpomínky poskládat?
Proto jsem se dnešní řádky rozhodla věnovat babičkám a dědečkům autistických dětí. Jak těm, kteří se přes diagnózu svého vnoučete stále nedokázali přenést. Tak i těm, kteří se této jinakosti bojí, mají z toho respekt a neví, jak se k tomu správně postavit. Ale i těm, kteří do toho prostě skočili po hlavě a nebáli se.
Vaše vnouče je jiné. Asi jste si toho už všimli. Třeba si nehraje s ostatními dětmi venku, nevyhledává klasickou společnou hru ani s vámi. Dost možná se velmi obtížně, nebo vůbec dorozumíváte a často tápete, co po vás vlastně vaše vnouče chce. Nerozumíte mu. Nejspíš vám to nahání strach a nevíte, jak to máte uchopit a jak k tomu máte přistoupit. A je to vlastně naprosto v pořádku. Protože je to pro vás úplně nová situace. Ale i vaše vnouče, byť je autista, je dítě jako každé jiné, které se chce bavit, chce zažívat radost a štěstí. Jen třeba trochu jinak, než jsme zvyklí. Možná se vám zdá, že na vás vaše vnouče nereaguje. Pravda je, že u našich autistických dětí trvá leccos déle a je pro to nutná nesmírná vytrvalost a trpělivost. Když ale vydržíte, odtrhnete se od svých očekávání, a otevřete oči a hlavně srdce novým úhlům pohledu na svět, čeká vás na konci velká odměna, která za to stojí.
Poslouchejte své děti, rodiče vašich vnoučat. Pokud vám vaše děti budou tvrdit, že je s jejich dítětem něco v nepořádku, rozhodně to neberte na lehkou váhu a nesnažte se je přesvědčovat o tom, že to určitě nic není a že jen přehání, nebo jsou přecitlivělí. Pro své děti, i přes jejich dospělost, jste stále jejich přístav, který berou jako jistotu, kde se můžou svěřit se vším svým trápením, aniž by se jim dostalo posměchu, nebo snad odmítnutí. Pokud za vámi tedy vaše děti přijdou a poprosí o vás o specifický přístup k vašemu vnoučeti, tak jim věřte, opravdu. Mají k tomu jistě dobrý důvod.
Autismus se projevuje v mnoha podobách a vaše vnouče má tu svou, jedinečnou. Právě ze znalosti této odlišnosti vyplývají požadavky rodičů. Můžou žádat, ať dítěti servírujete jídlo odděleně, nebo pouze suché, bez omáček. Můžou chtít, ať jej nenutíte sedět na WC. Můžou žádat opravdu cokoliv, co se vám nezdá. Prosím, vyjděte jim vstříc. Není to rozmar ani pokus o nové výchovné metody.
Vaše cesta k vnoučeti bude vždycky jedinečná. Vytvoříte si vlastní zvyky, vlastní společné aktivity, budou věci, které bude dítě dělat jenom s vámi, a tak to má být. Je to jeden ze základních pilířů při budování vzájemného vztahu. I vy sami postupně uvidíte, v čem všem se odráží odlišnost vašeho vnoučete. Kromě naslouchání jeho rodičům to ničím jiným než opakovaným kontaktem a společným trávením času nezjistíte. Je proto logické, že nestačí vídat se jednou za pár týdnů a očekávat zázraky. Čím lépe budete své vnouče znát, tím snazší to bude. A radostnější.
Rozhodně ale nečekejte zázraky na počkání. Dítě s autismem se ve světě orientuje jinak než jeho vrstevníci. Vnímá jinak, stejně jako reaguje jinak na to, co se děje. Déle trvá, než dokáže vše zpracovat a také trvá déle, než si k novým věcem i lidem vybuduje důvěru. Klíčem není vyvíjet tlak, snažit se věci uspěchat, ale prostě tam jenom být. Nabídnout sebe bez přílišného očekávání. Stát se pozorovatelem a klidným společníkem.
Já mám to štěstí, že moje rodiče mého autistického syna přijali takového jaký je. Tráví s ním hodně jejich volného času, zažívají spolu spousty srandy, zážitků, a mají i své rituály, jako je třeba přespávání každý pátek, nebo to, že ho babička každý čtvrtek vyzvedne, teď už ze školy. Jsou s ním a jsou tu pro něj. Což moc dobře vím, že to není samozřejmost v každé rodině. a to kolikrát ani v případě, že se jedná o zdravé dítě. Vím, že moje máma tohle čte. A jsi fakt hustá, mami, že se o malého takhle staráš, a moc mi tím pomáháš. Stejně jako táta, dědeček.
Opravdu tedy stačí jen si na vnouče udělat čas a být s ním. Teď a tady. Pro něj. To, že to nejcennější, co můžete dítěti je čas, se totiž neříká jen tak. Je to pravda. Jestli to má ale fungovat a máte-li začít s vnoučaty budovat hezký vztah, pak bude zpočátku naprosto zásadní jediné: přijmout je takové, jaké jsou a nesnažit se je nějak změnit. Být otevření novým možnostem a dávat jim lásku, kterou potřebují. Bez očekávání, bez nároků.
