Článek
Je to už devět měsíců, kdy jsem se přidala na Seznam Médium. Zpočátku jsem upřímně vůbec nevěděla, co od toho čekat, jak to funguje a jak to pojmout. Nakonec jsem si řekla, že vlastně není moc co řešit a že budu prostě psát. Jen psát. Co mě napadne, co mě bude trápit, z čeho budu mít radost. Prostě že budu psát naprosto o všem.
Protože někteří z vás jistě ví, že mou hlavní náplní a „prací“ je starost o mé dva syny, z nichž je jeden atypický autista, začala jsem psát logicky o něm. O nich. O všem, co je s autismem a mateřstvím spojené. Některé články byly veselé, některé naopak. Stejně tak jako má nálada, když jsem je sepisovala.
Na Médium jsem se přidala v květnu 2024, aniž bych věděla, že se mi tohle místo stane mým útočištěm, které pro mě bude zároveň takovou terapií, která mi ještě dokáže svým způsobem lehce vylepšit rodinný rozpočet. Ano, nevím, kdo z vás to ví nebo ne, ale pokud autor dosáhne více než 100 000 přečtení článků, může se přihlásit do programu Seznam Partner, kde dostává provizi ze zobrazených reklam, které jsou u jeho článku. Dodnes vlastně nevím, jak se mi to povedlo, ale do programu jsem mohla vstoupit ani ne po měsíci. Ihned první články, které mi editoři umístili na hlavní stránku Seznam, mi to zařídily. Abyste si zase nemysleli, že jsou autoři nějací boháči. Rozhodně nejde o částky, které by nahradily příjem ze stálého zaměstnání, to ne. Ale pokud jste, jako já, osoba pečující, která nemá možnost chodit do práce, je to pro vás příjemný bonus, který vás potěší. A kdyby se někdo chtěl ptát, tak ano, daňové přiznání jsem samozřejmě již podala. :-)
Psaní se pro mě stalo jistou formou terapie, kdy mohu naprosto anonymně vyventilovat všechny své radosti i starosti. Víte jak se to říká - papír a klávesnice snese všechno. A je to pravda. Některé články se četly méně, některé více, některé byly dokonce mezi 5 nejčtenějšími předchozího dne. Je to příjemný pocit, když člověk dostane feedback, že jeho práce je kvalitní, a tak bude umístěna na hlavní stránku, a když se potom článek čte, to nemá smysl popírat, vždycky mi to udělá radost. Zjistila jsem, že jsou témata, která lidmi dokáži rezonovat a hýbou společností, jako třeba téma příspěvku na péči.
Zároveň jsem ale taky zjistila, že není dobrý nápad dávat pokaždé prostor diskutujícím, protože o nás, o Češích, je obecně známé, že se rádi zapojujeme do internetových debat, kde si můžeme odložit své mindráky, starosti tím, že si „odplivneme“ na účet toho druhého. A po pár zkušenostech, kdy jsem nechala veřejnou diskuzi zapnutou, jsem dospěla k názoru, že díky, ale stačilo. A tak jsem došla i dobu, kdy jsem komentáře zkrátka vypnula a troufám si říct, že to bylo jedno z nejlepších rozhodnutí, protože nevím, jestli bych vydržela ještě psát, kdybych se měla probírat těmi všemi komentáři, které často vytrhly nějakou část článku z kontextu a na tom postavily svou myšlenku v komentáři. A pro ty jsem jen pisálek, odporná matka, matka, která selhala, nic neumětel. A ačkoliv jsem se už dávno naučila odpružit negativní reakce, tak jsem si řekla, že tohle tady nechci, alespoň ne na svém profilu.
Píšu, tedy jsem. A doufám, že budu psát i dále. Někdy mám delší pauzy, někdy se myšlenky hromadí rychleji, je to různé. A já jsem moc ráda, že vás to baví a zajímá. Ne všechny, což je naprosto pochopitelné, ale některé z vás jo, a díky vám, jsem svůj koníček, psaní, mohla proměnit v něco, co mi dělá radost, a zároveň mi i pomáhá utřídit si myšlenky a všechno ze sebe dostat. Některé věci se zkrátka lépe napíšou než řeknou, a něco je lehčí publikovat anonymně, aniž by člověk prozradil svou identitu, nebo snad identitu dětí.
A milion přečtení? Milion je za mě už slušné číslo, co myslíte? Tak vzhůru do toho druhého. Těším se.
