Článek
V češtině málokdy označujeme majitele psů za rodiče, na rozdíl třeba od angličtiny, kde se častěji používá „dog owner“ (psí majitel) nebo „dog parent“ (psí rodič) k vyjádření vztahu člověka k psovi. Ale faktický význam obou označení se i u nás liší stejně jako všude ve světě.
Možná by vás překvapilo, kolik článků a videí se tomuto tématu na internetu věnuje. Asi není žádným překvapením, že většinu z nich píší blogeři, kteří sami sebe považují za rodiče. Podívala jsem se na téma ze svého vlastního úhlu pohledu a musela si přitom sáhnout pořádně do hloubi duše.
Psím rodičem se člověk nerodí, ale stává. Nepleťme si prosím přirozené rodičovství dětí, a psí rodičovství. V žádném případě nechci oba pojmy zaměňovat či připodobňovat, byť k tomu díky společnému označení lze sklouznout. Pes je zvíře a nikoli člověk, na to nesmíme zapomínat.
Psí majitel je ten, který psy vlastní a pro zjednodušení řekněme, že je také jejich milovníkem, jinak by si ho zřejmě nepořídil. Diskutabilní případy ponechme pro tentokrát stranou. Nejedná se tudíž v tomto porovnání o pejorativní označení.
Pes svého majitele je členem společné domácnosti a má přidělenou roli, pro kterou byl pořízen. Dělá společnost, hlídá, případně pracuje.
V ideálním případě je psovi svého majitele poskytováno vše, co potřebuje. Žrádlo, přístřeší, péče včetně zdravotní, vzdělání neboli výcvik, zábava a většinou i láska. Majitel za svého psa cítí zodpovědnost a na druhou stranu od něj vyžaduje dodržování pravidel.
Potud mají obě kategorie vše společné. Rozdíl spočívá v drobném detailu a tím je právě ono členství. Zatímco majitelův pes je součástí domácnosti, pes svého rodiče je členem rodiny a má v ní plnohodnotné místo.
Technicky vzato jsou vlastníky oba, jak rodič, tak majitel. Miska vah směrem k rodičovství se naklání na tu stranu, kde hraje větší roli empatie.
Psům svých rodičů se většinou neodepírá místo na společném gauči, případně v posteli a dovolená se plánuje tak, aby se jí i chlupáč mohl zúčastnit. Pokud to jenom trochu jde, pes chodí se svým rodičem do kavárny, doprovází ho na návštěvy příbuzných, případně má náhradní program v podobě důvěryhodného hlídače.
Jsou tací, a možná je nás většina, kteří jsme se k rodičovství dopracovali. Můžete mít v životě spoustu psů, pak ale přijde jeden, který změní vše, co jste si jako majitelé definovali. Stalo se to i mně. Najednou ze mně byla psí máma.
To je všechno hezké, řeknete si, ale pes je pořád jen zvíře. Máte a nemáte pravdu. Samozřejmě, že pes má jiné potřeby a instinkty než člověk a tak je nutné ho vnímat, chápat a pečovat o něj. Ale z pohledu majitele či rodiče může být všechno jinak, pokud dojde na lámání chleba.
Zákony pamatují na ochranu zvířat a jejich blaho. Pokud chcete být vlastníkem zvířete, musíte dbát alespoň na jeho základní potřeby a vyvarovat se každého jednání, které by se dalo považovat za týrání. To je naprosto v pořádku.
Zákon na ochranu rodiče psa ale, pokud vím, neexistuje. Pes je chápán jako věc, majetek, jehož krádež, poškození či likvidace se trestá, stejně jako u jakékoli jiné movitosti.
A teď si vezměte situaci, že se rozcházíte či rozvádíte a psa jste měli společného. Může se totiž velmi dobře stát, že se pes stane předmětem boje či pomsty. V tomto případě rodičovství nemá žádnou hodnotu a na řadu přichází vlastnictví.
Před lety jsem si tím prošla v Anglii. Byl to rozchod velmi nepříjemný a náš společný pes, který měl v dokumentech i na čipu napsáno jméno bývalého přítele, se stal předmětem větších vášní než dům, auto či nábytek. Stal se totiž jako emocionální záležitost předmětem vydírání.
Jeho bývalý pán ho chtěl vrátit chovateli nebo dát do útulku, protože si na něj z titulu oficiálního vlastníka činil nárok. Starat se o něj nechtěl, ale kdybych si ho vzala já, on by ze svého pohledu prohrál. Marně jsem se u právníků dovolávala práv psa a do boje vsadila i vlastní emocionální závislost. Z legálního pohledu byl ovšem náš pes pouhá věc patřící svému majiteli.
Poprvé a naposledy v životě jsem tedy něco ukradla. Vyzbrojena morálním ospravedlněním k záchraně nebohého zvířete, jsem naplánovanou akci hodnou vyloupení banky a psa vysvobodila z jistého utrpení, které by ho jinak čekalo.
Pro ty, kteří by chtěli můj čin odsoudit, hrdě hlásím, že jsem se nikdy nekála, ani nestyděla. Bývalý přítel si totiž později pořídil psa totožného plemene a pojmenoval ho stejně jako toho našeho. Pes u něj vydržel půl roku a pak se po něm slehla zem. Nikdo neví, kde ten chudák skončil. Přiznám se, že i jeho jsem chtěla v jeho vlastním zájmu ukrást a doteď si vyčítám, že se mi to nepovedlo.
Ve Španělsku už jsou známy případy, kdy soudce rozhodoval o svěření psa do péče po rozluce či rozvodu. Nevím, jestli jsou takové případy registrované i v Čechách, ale zdá se mi to jako rozumný a koneckonců do budoucna i nevyhnutelný posun v rodičovských a zvířecích právech.
Představte si, že by se při rozvodu braly do úvahy nejen zájmy dětí, ale a domácích mazlíčků. Jako věčný idealista takovou situaci považuji za správnou.
Láska nám dává sílu, ale stejně tak nás činí slabými a vydíratelnými. Takže navrhuji přehodnotit vlastnictví domácího mazlíčka nejen z pohledu majetkového, ale i práva rodičovského.
Pes je součást našeho života, ale my jsme pro něj ale celý svět.