Článek
Bylo to poklidné a slunečné, i když trochu chladné a větrné nedělní adventní odpoledne v Barceloně. Vyšla jsem si s Belindou, to je moje fenka, na procházku pod horu Tibidabo. Nemám to daleko a občas to tak děláme. Ani ne snad kvůli krásným výhledům, ale na malém náměstíčku pod kopcem jsou příjemné bary a restaurace a jedna z nich je moje oblíbená. Mají tam totiž obrovskou krytou terasu, kde odpoledne skoro nikdy nikdo není a Belinda je vítána.
Příjemnou procházkou i s očucháváním každého stromečku lemujícího Avenidu Tibidabo vyjdeme prudký kopec za zhruba půl hodinky. Náš malý výlet by se dal označit za dva v jednom. Pěkně se projdeme, já si dám svoji skleničku červeného, přečtu pár stránek, a pak zase všechno očucháváme z kopce dolů. Jak říkám, příjemné odpoledne pro nás obě.
Šaty opravdu nedělají člověka, ale naši představu, ať už je jakkoli mylná, o něm utvářejí. Možná má moje fenka podobný vkus jako já, protože onen pán se mi zdál divný.
Už jsem si ho všimla několikrát. Zavalitý pán ve velmi ošuntělém a velmi nepadnoucím oblečení, možná sedmdesátník, se starým potrhaným kloboukem na hlavě a velkou taškou na kolečkách, které se u nás občas říká RVHP taška, občas sedává sám stále u stejného stolku a něco si čte nebo zapisuje.
Kdyby neholdoval stejnému podniku jako já, ale seděl v nějaké zaplivané putyce nebo se šoural po ulici, vůbec bych si ho nevšimla nebo by ve mě vzbudil lítost. Tady mi sice trochu něco nesedělo, ale kdo ví? Třeba jednou týdně utrácí v potu ušetřených pár eur nad vzpomínkami z mládí.
Pán ve starém klobouku a s cigárem v ruce se na nás ani nepodíval, když jsme kolem něj s Belindou prošly směrem k zadnímu stolku, u kterého obvykle sedáváme, protože je kolem něj pro psa dost volného místa. Tentokrát na terase kromě onoho divného starého muže už nikdo další nebyl.
Belindu jsem popohnala kupředu, aby třeba pána nechtěla očuchat nebo mu vyjádřit svoji, nebo snad moji, nevoli. Ona totiž umí být velmi expresivní. Možná to taky okoukala ode mě.
Přinesli mi skleničku červeného, Belindě misku s vodou a já se začetla do knížky. Mé klidné adventní rozpoložení ale trvalo jenom pár minut. Belinda vystřelila s vyceněnými zuby a výhružným štěkotem kupředu, takže mě posunula asi metr i s křesílkem, za které mívám přivázané vodítko, a málem ze stolku převrhla skleničku vína.
Pán „bezdomovec“ si totiž sbalil svůj majetek do tašky na kolečkách a valil se směrem k nám. Začalo dost foukat a v závětří, kde jsme seděly my, bylo pár dalších stolků. Bylo mi trapně a také nepříjemně, že si pán vybral ten hned vedle nás. Ne snad kvůli němu, ale kvůli Belindě, která sice přestala štěkat a vrátila se na své místo, ale na pána dál zpod stolu vrčela. Zkrátka konec pohody.
Pánovi jsem se za ni španělsky omluvila. Tohle mě tu rozčiluje snad ze všeho nejvíc. Člověk se snaží a myslí si, jak dobře už mluví, a oni na něj anglicky. Stává se mi to dost často. I pán bezdomovec to udělal. Máchl rukou a plynulou angličtinou se mě zeptal, odkud jsem.
„Z Prahy,“ odsekla jsem trochu neuctivě. Doufala jsem, že nebude tušit, kde je Praha a nechá mě být. I když se stydím, upřímně se zde vyznávám z vlastních myšlenek. Chtěla jsem si v klidu číst, a ne zabředávat do hovoru s nějakým otrapou, který se notabene nelíbí ani mému psovi. Jenomže pán se mým studeným tónem hlasu nenechal odradit. Následující konverzace byla následující:
„A ještě je otevřená hospoda U Fleků?“
„Myslím, že ano. Už dlouho jsem tam nebyla.“
„Já taky ne, naposledy s Václavem.“
„Hm…“
„Václav Havel byl úžasný chlap a velký kamarád.“
„Prosím? TEN Václav Havel?“
„Jiného neznám.“
Zkrátka a dobře se z pána, který se jmenuje Lluis, což je katalánská obdoba jména Luis, vyklubal univerzitní profesor, významný katalánský lingvista, publicista, básník, zakládající člen post frankistického katalánského PEN klubu a také bývalý přítel Václava Havla. Kromě toho mluví plynule několika jazyky a pracuje také jako překladatel.
Seznámili se v roce 1994 u příležitosti udílení Ceny Karla Čapka, který je mimochodem jedním z oblíbených Lluisových autorů a kam byl vyslán katalánským PEN klubem jako host. Jestli si některé historky přibarvil, to vážně netuším, ale všechny detaily přátelství s naším bývalým prezidentem by si zkrátka z fleku vymyslet nemohl.
Lluis byl jedním významným nakladatelstvím požádán o sepsání vlastního životopisu, který byl podle všeho velmi zajímavý. A to prý dělá nejraději právě v té naší restauraci. Teď je ve vzpomínkách zrovna v Paříži, ale až se dostane do Prahy, bude prý rád za pomoc s rešeršemi.
Povídali jsme si asi hodinku. Tak jak rostla moje zvědavost a osobní vztah k pánovi se otočil o sto osmdesát stupňů, i Belinda se uklidnila a mezi našimi křesly spokojeně usnula.
Když jsme odcházely, už byla tma. Zatímco jsem si novým známým potřásala rukou a Belinda se od něj nechala pohladit, číšník k jeho stolku donesl vysokou lampu, kterou úslužně zapnul do zásuvky, další skleničku vína a talířek s olivami. Lluis z pojízdné tašky vytáhl notebook, mobil, sešitek s poznámkami a na svém improvizovaném pracovním stole se pustil do psaní.
Nikdy nevíš, co se o adventní neděli může přihodit. Třeba facka za to, že soudit lidi podle oblečení a nákupní tašky se nemá. A taky potvrzení pravdy, že jaký pán, takový pes.
