Článek
Možná budu vypadat jako milovnice poněkud potentních psů, protože až na špice, kterého jsem jako svého prvního psa dostala v sedmi letech od rodičů a k němu pak ještě německého ovčáka, který ale byl nemocný a dlouho s námi nepobyl, byl můj pozdější výběr zaměřen na silná a výrazná plemena.
Anglický stafordšírský teriér, americký stafordšírský bulteriér a dobrman. Ten poslední byl spíš kumpán, brácha a přítel do nepohody než jen tak obyčejný pes, ale to už tak dobrmani bývají. Když odešel, utrpení bylo trochu zmírněné nekončící láskou našich klientů z psí školky.
Když jste obklopeni dvaceti až třiceti chlupáči, kteří vás olizují, dožadují se pozornosti, důvěrně se vám opírají o nohy a na záchod vás doprovází smečka, která čeká před dveřmi, než vylezete, smutek se tak nějak transformuje ve vděk a lásku ke všem. Věděli, že trpím a dělali psí kusy, aby mě z letargie vytrhli. To umí jenom pes.
Ale dost už smutků, tohle je přece povídání o křížencích. V barcelonské psí školce ale ještě chvilku zůstaneme, protože na osobní zkušenosti je moje úvaha postavená.
Za dobu působnosti prošlo školkou přes pět set různých psů a zhruba ze tří stovek se stali na kratší či dlouhou dobu štamgasti. Taková škála plemen, velikostí, věků a povah už by se dala připustit jako statisticky vypovídající. Když s nimi trávíte den co den od rána do večera a někdy s nimi i spíte v posteli, můžete se považovat za kvalifikovaného pozorovatele.
Milovala jsem je všechny, ale samozřejmě byli i tací, u kterých jsme obraceli oči v sloup, když si jejich rodiče udělali rezervaci. Bylo totiž jasné, že o zábavu bude postaráno. Přeberte si to, jak chcete.
Jestli mě školka kromě pokory a lepšímu porozumění psí komunikace něčemu naučila, pak mi dala lekci o stereotypech jednotlivých psích plemen. Každý pes je individualita a jeho povaha a chování samozřejmě záleží na genetice, výchově a hlavně páníčkovi. Ale i tak můžete hodně předpokládat a příliš se nespletete.
Každý zlatý retrívr je tak trochu poťouchlý, sežere, na co přijde a vyválí se v každé louži. Každý husky je dramatický a jeho zvukové projevy by se měly vysílat v zábavných pořadech pro zasmání, každá border kolie je v přítomnosti míčku nervózní, jack russellové bývají trochu únavní a bišonci pohodoví.
Už slyším některé komentáře: „To není pravda, můj Azor takový není.“ Jistě, psi nejsou přes kopírák, ani ti ušlechtilí. Každý je sám sebou. Mluvím zde ale o stereotypech.
A pak přijde kříženec a najednou nemůžete předpokládat nic. Vidíte sice, že je to možná jakýsi teriér, labrador nebo vlčák s čímsi zkřížený, nebo přijde úplný voříšek, a jste ztraceni. Uplatňování zkušenosti se stereotypem plemen si můžete strčit za klobouk.
Pominu fakt, že všichni kříženci, kteří byli frekventanty psí školky, byli adoptovaní, což se dá asi předpokládat. Adoptovaní ale byli dost často i psi čistokrevní, protože v Barceloně je to už takový trend. Jenom pro vysvětlení dodám, že do Katalánska se hromadně vozí psi zejména z jihu Španělska, protože Katalánci jsou svojí láskou ke zvířatům proslulí. Heslo „Nekupuj, ale adoptuj“ velmi rezonuje místní společností. Psí školky a parky jsou tak vyleštěným zrcadlem zdejší praxe.
Než jsem se do Barcelony přestěhovala, o křížencích jsem neměla valnou představu kromě toho, že existují. A popravdě řečeno, i já jsem se na ně dívala trochu spatra jako na bytosti nepříliš dokonalé. Velké prozření přišlo až ve školce. Zjistila jsem, že právě v jejich nečitelnosti spočívá jejich kouzlo. Protože u nich nemůžete příliš předpokládat, nezbyde vám nic jiného než k psovi přistupovat intuitivně. Žádný návod, ani zaškatulkovaný stereotyp. Zkrátka naprostá psí individualita.
O každém pojmenovaném a vyšlechtěném plemenu se můžeme dočíst plno důležitých informací, které mohou připomínat manuál. O inklinaci k některým nemocem, jeho dispozicích k určitému typu chování, energii, vhodnosti pro začátečníky, k dětem, k práci, tendencím, náročnosti atd.
Ke kříženci žádný návod ani složení nedostaneme. Můžeme sice předpokládat a kvalifikovaně se dohadovat, ale to je tak vše. I kdybychom si byli jisti matkou i otcem, co si z koho vezme a v jakém poměru se geny pomíchají a zmutují, to ani tušit nelze.
Naši nenoblesní pejsci ale měli téměř všichni něco společného. Ve své jedinečnosti byli krásní a roztomilí neopakovatelným vzhledem, mentalitou a vlastní identitou. Kromě toho byli většinou klidnější, přizpůsobivější a ochotnější ke změnám než ušlechtilí psi.
Někteří z našich školkových kříženců byli trochu nedůvěřivější k lidem, ale to bylo dáno spíš jejich neradostnou historií, než faktem, že jsou původu neznámého. Když se ale takovému pejskovi dostanete pod kůži, můžete si být jeho oddaností až za hrob téměř jisti.
Ani jeden z našich kříženců neměl problém s alergiemi, potravinovou intolerancí a křehkým zdravím, jako někteří jiní klienti vyšlechtěných plemen.
Nejlepší na všem jsou štěňata. Nikdy totiž nevíte, co z té malé chlupaté kuličky vyroste. Jestli nemáte rádi překvapení, dbáte na estetiku a typický vzhled oblíbeného plemene nebo vyžadujete určité povahové vlastnosti, pak pro vás asi kříženci nejsou ti praví. Ale pokud hledáte v psovi společnost a kámoše a chcete jedinečného psa, navrhuji dát šanci kříženci a klidně z útulku.
I já jsem si nakonec jednu psí holku adoptovala. Je to spíš oříšek než voříšek, ale to je na tom právě to krásné. Nic totiž není zadarmo, ani vztah se psem. A protože o něm kromě toho, že je pes, nic nevíte, musíte si k němu najít svoji cestu. A při tom vzájemném hledání třeba najdete i sami sebe a zjistíte, že dokonalost zdaleka není to nejdůležitější. Na psovi je totiž nejkrásnější právě vztah, který si s ním vybudujete.
