Článek
Adoptovat opuštěného pejska je vlastně taková „vyšší dívčí,“ i když si někteří lidé, bohužel, myslí pravý opak.
Důvody, proč si lidi raději vyberou psa z útulku než od chovatele, jsou různé. Rádi bychom si mysleli, že na hlavním stupni stojí šlechetný úmysl pomáhat. Adopcí psa z útulku dáváme zvířeti druhou šanci, a proto jsme dobří lidé. Někdo rád zachraňuje životy nebo bojuje proti množírnám, to všechno se samozřejmě počítá a nejen pejskové, ale i společnost potřebuje takových dobrých lidí víc.
Dobrý úmysl ale není jediný důvod, proč jdou lidé do útulku. Adoptovat si pejska má v očích lidí ještě další výhody. Bezpochyby je to levnější způsob, jak si pořídit psa než si koupit štěně od chovatele, a navíc je to v módě.
Je to tak trochu jako v obchodě. Přehlídka velikostí, plemen, stáří a smutných či dychtivých očí, a všelijaká další rozmanitost rovná se prohlídce v autobazaru nebo v zastavárně. Vyberete si, co vám padne do oka nebo je vašemu srdci nejbližší. Stačí si ukázat. Někteří pejskové pro vás sice tak úplně nejsou, s tím vám pomohou zaměstnanci útulku, ale pořád je z čeho vybírat. A když ne tady, tak někde jinde.
Někteří lidé si myslí, že nekupují zajíce v pytli. Vidí, jak je pes velký, jak vypadá a jakou má povahu. Jestli je hravý nebo klidný, vrtí ocáskem nebo se strachy krčí v koutě. Kusé či přesnější informace nám sice neřekne příbalový leták, ale zaměstnanci se rádi o všechny znalosti podělí. Je přece v jejich zájmu pejska udat. Jenomže každý pejsek je tak trochu zajícem v pytli.
Se štěnětem je práce a pejsek z útulku už si nějakým výchovným procesem prošel. Pravděpodobně už ví, že na koberec se nečůrá, a ještě bude vděčný, že se konečně dostane z klece ven. Na svoji rodinu přece tak nedočkavě čeká. Tak ho pojďme osvobodit a staňme se jeho dobrodinci.
Zde je na místě upozornit, že předchozí odstavce jsou napsány v tak trochu ironickém duchu, který odráží stav myšlenkových pochodů některých zájemců o adopci psa. Jenomže nic není tak jednoduché, jak to vypadá. Pes je zvířecí bytost, nikoli produkt v polici a útulek není ani bazar ani prodejna s použitým zbožím.
Pes je především velká zodpovědnost, stojí čas a peníze. A to jakýkoli pes v domácnosti. Hodnota jednou či víckrát použitého pejska se nijak nesnižuje, zatímco se zvyšuje zmatek v jeho hlavičce, zranitelnost a kumulovaná zkušenost. Dobrá, ale i ta špatná.
Rozhodnout se pro pejska z útulku vyžaduje mnohem víc než jen šlechetnost a dobrý úmysl. Ty nám v ničem nepomůžou překonat vzájemné bariéry, rozčarování a zklamání, když adopce nejde podle našich plánů a pejsek není přesně takový, jakého jsme chtěli. Nebo naše sžívání nejde tak rychle, jak jsme očekávali.
Zaměstnanci útulku mají nelehkou pozici. Psy ve svém dočasném domově milují a chtějí pro ně jen to nejlepší, jinak by svou práci nemohli dělat. Nemůžou si je ale nechat navždy, v tom není smysl ani útulku, ani zájem psa. Vždy, když se adopce podaří a pejsek se za nimi naposledy otočí, určitě mají dobrý pocit.
Možná ale také ve skrytu duše doufají, že „párování“ se povedlo a pes se nevrátí. Zmatenější, nešťastnější a s další rýhou na duši. A možná s další neuvěřitelnou výmluvou.
Shelter dogs find out that they've been adopted ❤️The moment they've been waiting for their whole lives! 🥹❤️
Posted by Furry Tails on Tuesday, January 31, 2023
Vrátit psa do útulku nebo dočasné pěstounské péče je mnohonásobně horší než si ho nevzít vůbec. A někteří lidé skutečně vrací psy z důvodů, nad kterými zůstává rozum stát. A ty nesvědčí o ničem jiném než o nezralosti, pokrytectví a hlouposti. Přecenění vlastních sil se v tomto případě do výčtu také počítá.
Neuvěřitelné příběhy vrácených psů plní veřejný prostor a sociální sítě. Jedna čivava byla vrácena proto, že skočila novým majitelům do postele. Inu, s předchozími majiteli tak byla zvyklá a myslela si, že je zase konečně doma. Lze jí to vyčítat? Jistěže ne, pouze trpělivě odnaučit. Dalšího pejska zase vrátili proto, že čůral na beton před domem, místo aby šel poslušně na travičku.
Hrůzné příhody se nestávají jen obyčejným lidem, ale i celebritám. V loňském roce zahltila internet zpráva, že zpěvačka Lily Allen vrátila do útulku psa, kterého s rodinou adoptovala během pandemie. Důvod? Sežral jim rodinné cestovní pasy a oni nemohli odjet na výlet. Hodně lidí na světě si o tom myslelo své a zpěvačka dokonce čelila nevybíravým útokům, a dokonce i výhrůžkám smrtí.
Podobné historky se pochopitelně stávají i v Čechách. Nedávno byla zveřejněnou obětí kupříkladu fenka Dorotka a takové čtení je srdcervoucí. Dorotku by si ale neměl vzít nikdo, koho pouze přemůžou momentální city.
Většina důvodů, proč lidé psy vracejí, je jejich vlastní mylné očekávání. Není lepšího srovnání než úsloví, že „míra zklamání rovná se míře očekávání.“
Žádný pes není dokonalý, zatímco v představách některých lidí je dokonalost kompatibility s jejich přáními nejdůležitějším faktorem spokojenosti. Jakmile se pes nevejde do škatulky jejich očekávání, je vrácen. „To jsme si přece nekupovali,“ jako by říkali. „V rámci reklamace vám psa vracíme.“
Problematické chování psa bývá nejčastějším důvodem k jeho vrácení. Vykazuje agresivitu, separační úzkost, je příliš energický a náročný na čas nebo onemocněl a na jeho léčbu nejsou ani peníze, ani nervy.
Potenciál k agresivitě by měl odhalit útulek. Stejně jako fakt, že pes není vhodný do rodiny s malými dětmi, s ostatními zvířaty, nebo že vyžaduje hodně pohybu. Tyto informace by měly patřit k základnímu balíčku informací a nepochybuji o tom, že se tak i děje v zájmu psa i útulku samotného. Zdánlivá agrese je ale velmi často pouze převlečeným strachem.
Samozřejmě existují velmi vážné důvody, ať už rodinné, či skutečně problematické chování, ty jsou ale v počtu vrácených psů nepodstatné. Problémový pes je ovšem také otázkou pouze subjektivní. Pro někoho tím může být pouze štěkání, někdo to vzdá až v případě, kdy si opravdu neví rady třeba s agresivitou nebo útěky.
Předtím, než ušlechtilé myšlenky zcela oblouzní naši mysl, musíme si uvědomit, k čemu se vlastně zavazujeme. K tomu, že překonáme fázi 3-3-3 s plným vědomím toho, že nebude jednoduchá.
3 dny na to, aby se pes trochu uvolnil ze stresu a šoku. Chudák netuší, co se s ním děje a kdo jsou ti lidé. Do toho všeho se octne v novém prostředí. Možná někam zaleze a nebude chtít ani žrát nebo pít.
3 týdny na to, aby se seznámil s novým domovem a denní rutinou. Teprve po třech týdnech začne ukazovat svoji „pravou tvář.“ A to jak v pozitivním, tak negativním smyslu.
3 měsíce na to, aby se sžil s prostředím, akceptoval novou rutinu a začal si vytvářet důvěru a pouto s novou rodinou. První zhruba tři měsíce nelze usuzovat takřka nic, protože jak pes, tak i nová rodina prochází fází poznávání a sžívání se.
Dále se zavazujeme k tomu, že budeme trpěliví a chápaví. Pes si prošel různými traumaty, o kterých nic netušíme, a může trvat roky, než mu hlavička srovná. Nebo taky ne. Možná bude už vždycky tak trochu bázlivý, nervózní nebo nerudný. Možná nikdy nebude přítulný a hravý, zkrátka přesně takový, jakého jsme si přáli.
Buďme realističtí. Každý pes není pro každého a to, že se nám fyzicky líbí, je to nejméně podstatné. Vzájemná kompatibilita, naše možnosti, zkušenosti, potřeby psa a ochota překonat těžká období jsou mnohem důležitější.
Pokud sami sobě nepřiznáme, že jsme schopni pro blaho psa obětovat víc než jen pár korun za žrádlo, pelech a vakcíny, ale také mu dát spoustu lásky, času, pochopení, třeba i za cenu vlastního příkoří, raději ho nechme tam, kde je. Však on se někdo milosrdný, kompatibilní a zároveň trpělivý jistě najde.
Když totiž psovi vezmeme naději a hodíme ho zpátky jako nepotřebné zboží, z původně velkorysého člověka se stáváme bytostí hanebnou. Bez lítosti a skrupulí. A na světě je o jednoho mnohem nešťastnějšího psa více.
